Kam mizí FUSKY

Povídečka pro děti i dospělé o tom, kam mizí během praní ponožky...Proč za to nemohou ani mámy, ani děti...A že všechno zlé je k něčemu dobré:) 

„Mami, mně zase chybí ponožka!“

„No to snad ne, dávám do pračky vždycky obě ponožky, aby se našly a nezatoulaly, ale ty potvůrky se stejně ztrácejí! Opravdu nevím, co s tím...“ řekla máma s šibalským úsměvem, jako by jí to bylo jedno.

„Tak já to vypátrám! Sednu si k pračce, do které dáme mezi ostatní prádlo pečlivě spárované ponožky, a třeba zjistím, kam ty fusky mizí!“

„PONOŽKY!!!“ opravila mě máma.

„No jo, pónóžký...“ Tohle věčné lpění na určitých výrazech mi hýbe žlučí.

Před další várkou určenou k sežmlouvání v pračce jsem poctivě, se zadrženým dechem, vytřídil deset párů špinavých, vůní písku, trávy a potu zavánějících ponožek.

Sedl jsem si před zapnutou pračku a s napětím pozoroval, jak stoupá hladina vody v bubnu, jak se objevují první bubliny na skle dvířek, po chvíli začala v útrobách pračky odkudsi stoupat zahnědlá pěna. Ždímání, máchání i odstřeďování bylo od pohledu pro všechny ponožky velké dobrodružství, ale nedalo se vypozorovat, jestli a kdy už nějaká zmizela.

Mezi posledním odstředěním a pípnutím ohlašujícím konec praní nastala minuta pravdy, kdy hučení bubnu vystřídalo hrobové ticho, dvířka nešla otevřít a já se začal smiřovat s možným neúspěchem téhle pátrací akce. Když vtom se mezi vypraným prádlem cosi mihlo. Malého, tělnatého, barevně oděného a snad i vousatého! Takový pidimužíček či co... A vzadu v bubnu další! Rychle si začali vytahovat z prádla ponožky, prohlíželi si je a do některých dokonce vlezli a hned zase vylezli. Nakonec si každý sroloval jednu fusekli , pevně ji chytil do náručí a v mžiku byli oba v trapu.

Z němého úžasu mě vyvedlo až pípnutí oznamující konec pracího cyklu. Ještě chvíli jsem do pračky tupě zíral a pak vystartoval do kuchyně za mámou, která zrovna krájela zeleninu na polévku.

„Mami, ty fusky kradou trpaslíci!!!“

Mámu živelné líčení velkého objevu natolik vylekalo, že se málem řízla. Nervózně se na mě obořila:

„Cože, cos to řval o těch PONOŽKÁCH?!“

„No... že ty ponožky kradou z pračky takoví malí...no prostě trpaslíci!!!“

Mámin pohled proběhl zkratkou z úleku přes kopec rozčilení do rozčarování a nakonec zamyšleně řekla:

„Tak že by to byla pravda...“

„Co?!“ chytil jsem stopu jako policejní pes.

„Kdysi jsme se o tom ve škole bavili s kamarády. Jeden kluk nás přesvědčoval o trpaslících v pračce, že si hned po konci praní vyberou ponožku vhodnou na spacáček, a proto prý občas zbydou místo párů pouze jednotlivé ponožky. My mu tehdy nevěřili a posmívali se mu, že věří na skřety a strašidla.“

„Ale já je doopravdy viděl!“

„Já ti věřím. A doufám, že mi už nikdy nebudeš vyčítat, když se tu a tam nějaká tvoje FUSKA ztratí!“ řekla máma s úsměvem a výraz fuska v jejím podání utrvdil naši vzájemnou důvěru.

„Rád bych ty skřety nějak chytil a potrestal.“

„To těžko. Pračku přeci v minutě M mezi koncem praní a zvukovým signálem nejde otevřít...“ odvrátila máma šmahem, ale zúčastněně, moje naděje na hravé překonání technických zádrhelů.

„Ach jo...“

Ještě chvíli jsem nad tím velkým objevem dumal a něco mi v tom stále nehrálo...

„A jak je možné, že ponožky po nějaké době zase vyplavou?“

Máma začala s nožem na krájení zeleniny v ruce zamyšleně rozvádět velmi pravděpodobnou teorii:

„Možná, že si skřítci potrpí na poslední módu a po čase se jim určitý model spacáčku omrzí, vrátí ho do pračky a vyberou si jiný.“

Nad takovým geniálním úsudkem mi zůstával rozum stát, proto jsem se rychle zeptal na další záhadu, která mi vrtala hlavou.

„A odkud se vlastně berou? To žijí v potrubí nebo někde v pračce? Nebo kde?!“

„Obávám se, že do potrubí nevlezeš a rozebrat pračku ti táta nedovolí, abys tenhle tvrdý oříšek rozlouskl...“ usmála se shovívavě a naposledy zamíchala voňavou zeleninovou polévku.

„Tak se najíme.  A necháme skřítky sladce snít v tvých ponožkách kdesi mezi pračkou a oceánem.“

Co asi tak ty potvůrky jedí? Na to jsem se už raději nezeptal a s chutí se pustil do večeře. Třeba tomuhle tajemství přijdu  na kloub, až si koupím vlastní pračku. Nebo třeba někde v Americe mají na univerzitě obor skřítkologie, tam bych se určitě přihlásil.

Po večeři jsme šli s mámou věšet prádlo a oba s napětím a zvědavostí nejprve hledali všechny páry ponožek.

„Hele, zbývá tady jedna modrá s lodičkou a tamhle jedna zelená s autem. Pro tentokrát si skřítkové vybrali obzvlášť parádní modely!“ znalecky pronesla máma k mé velké nelibosti.

„Ach jo. Zrovna moje nejoblíbenější ponožky...“

Ale aspoň mám co vyprávět kamarádům ve školce!