Jízdenka do ráje?

„Mami, potřebuju kakat...“ Zkoumavý výraz dětských očí čeká na adekvátní reakci... Možná už jste se do podobné situace na cestách dostali. Vlak jede za dvacet minut a dítě na vás vyrukuje s touto základní životní potřebou. 

Za bílého, sluncem prozářeného dne, není snadné zalézt za keřík před hradbou novostaveb nedaleko jednoho pražského nádraží, kde si lidé vychutnávají na balkónech paprsky jarního odpoledního slunce. Jedinou alternativou bylo nádražní WC, protože servírka v nejbližší cukrárně nás upozornila, že klíčky od záchodu zapůjčí pouze právoplatným hostům, kterými jsme se nestíhali stát.

V duchu jsem se připravila na setkání s nakyslou „la dame pipi“ (francouzsky to zní lépe než český vulgarismus "hajzlbába"), jako tomu obvykle na veřejných WC bývá. Soucit je v podobných situacích k nezaplacení. Kdo by chtěl úsměv na rtech od lidí, kteří celý den čichají smrad, vybírají „nekřesťanské“ peníze za základní lidské potřeby a v lepším případě i občas vyčistí  ten „augiášův chlév“. Jedna moje známá, povoláním umělkyně a performerka, se po neúspěšném smlouvání ceny za „malou“ a následné roztržce s „la dame pipi“ vyčůrala, k nemalému pobavení všem kolemjdoucích, přímo před vstupem na záchodky.

Tentokrát však přišlo rozčarování zcela nečekané. Na nádražní pánské WC (dámské bylo pro jistotu mimo provoz) bylo nutno zakoupit jízdenku za 8 Kč (!) a vyzvednout klíč na pokladně. Budiž, zabili jsme dvě mouchy jednou ranou a koupili si rovnou i lístek na vlak. Při přebírání špinavého klíče jsem preventivně utlumila činnost svých smyslových receptorů na třetinu, ale jak se záhy ukázalo, bylo to málo. Po odemčení dveří mě atakovaly kromě silného štiplavého smradu a do očí bijící špíny také vzpomínky z dětství na podobně divoká místa, která za „komančů“ patřila všem a nikomu, jako tehdy ostatně všechno. Dnes žijeme sice rádoby v demokracii a kapitalismu, ale jak vidno, i takoví soukromníci jako České dráhy mají očividně hluboko do kapsy nebo na tyto „prkotiny“ s prominutím "hází bobek".  

Můj syn je velmi šikovný a má mě hodně rád, proto pochopil, že je třeba v zájmu zachování fyzického i duševního zdraví jednat rychle. Posvítit si na toalety ani nešlo, protože vypínače jaksi nebyly po ruce. V nepříjemném šeru se i tak nedalo přehlédnout, že v obou použitelných mísách byly pozůstatky po předchozích návštěvnících, ač splachování fungovalo. Čpavý zápach prosycoval „kóji“ od ošoupané podlahy po rozpraskaný strop. Na obranu paní uklízečky třeba podotknout, že nechyběl toaletní papír ani ubrousky na ruce a mýdla bylo dostatek. Jen ta všudypřítomná zažraná letitá  špína a stěny prosáklé smradem by si zasloužily nákladnější rekonstrukci, aby si tuzemci i turisté z honosné EU, které na podobná místa příroda občas zavolá, nemuseli tragikomickým tónem vyprávět hororové historky z českých luhů a „hajzlů“.

S velkou úlevou jsme předali „štafetový kolík“ u pokladny, načerpali čerstvý vzduch na cestu a nastoupili do vlaku, který v pátek odpoledne dle očekávání praskal ve švech. S podivem jsem při průzkumu kupé ve dvou vagónech zjistila, že hodně pasažérů potřebuje ke komfortní jízdě vlakem dvě sedadla. Ať už z důvodu impozantního pozadí či kvůli nadstandardně rozšířené intimní zóně nebo drahocennému zavazadlu, které si přeci také zaslouží samostatné sedadlo. Tak jsme s šestiletým synem cestu prostáli v chodbičce u okýnka, a navzdory uťapkaným nožkám a očkám pokukujícím po polstrované sedačce, na které měla slečna v kupé položenou svoji kabelku značky LV, si nakonec oba užívali vítr ve vlasech a kochali se jarní přírodou, které pohled z vlaku dodává nezaměnitelné kouzlo. Holt, kdyby nebyly odstrašující zážitky, nemohly by být ani romantické prožitky.