Recenze na knihu Pobřežní cesta

Ačkoliv se mnohým čtenářům, kteří mě znají, může zdát, že jsem hodně zvrhlá (a já to nijak nepopírám :D), červená knihovna a románky se mi vyhnuly obloukem. Potrpím si na úplně jiný druh knih.

Životní pouť pobřežní cestou

Teprve před několika dny se Raynor dozvěděla, že její manžel Moth trpí nevyléčitelnou nemocí. A k tomu právě přišli o dům a s ním i o práci. Nezbývá jim skoro nic – ani čas. A tak se rozhodnou vydat na pouť dlouhou tisíc kilometrů. Chtějí projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. Putují přímořskou krajinou, po útesech mezi mořem a oblohou a v batozích si nesou jen to nejnutnější. S každým krokem, každým dalším setkáním a potížemi, jimž musejí čelit, se z prosté pěší výpravy stává životní pouť.

Raynor a Moth jsou manželé ve středním věku, kteří ve Walesu provozují rodinnou farmu. Tu společnými silami opravili a vychovali zde své děti. Kvůli špatné investici ale ze dne na den o všechno přijdou a ocitnou se bez domova. Jen několik dnů nato se dozvědí, že Moth trpí vzácným degenerativním onemocněním. Když přemítají, co si počít, vzpomene si Raynor na knihu, kterou kdysi četla, a manželé se spontánně rozhodnou jít pěšky podél jihozápadního anglického pobřeží – značenou cestu dlouhou asi tisíc kilometrů. Za poslední peníze si koupí použitý stan a dva batohy a prostě vyrazí. Celou dobu musí vyžít pouze z osmačtyřiceti liber na týden.

Když se mi Pobřežní cesta poprvé dostala do ruky, byla jsem trochu v rozpacích. Jakožto milovnice hororů a Stephena Kinga jsem se bála, aby mě místo sympatického Jacka Torrance nechodil strašit kvílející Moth, navíc jsem dle anotace usoudila, že příběh se do mého srdce stoprocentně nevryje, jelikož jsem očekávala hodně emocionálních výlevů a přílišný důraz na bolest a ztrátu, ale hned po přečtení první stránky jsem si chtěla nafackovat. Knížku jsem zhltla za dva dny a zařadila jsem ji mezi TOP 5 nejoblíbenějších knih, které jsem v tomto roce přečetla.

.

Snaha o vítězství nad tvrdou životní realitou

Raynor Winnová napsala famózní dílo, v němž pojednává o lidství, klade si důležité otázky nezbytné k životu a vyvrací společností šířený předsudek, že každý bezdomovec je jen opilý a zdrogovaný tulák, který si za své ubohé bytí může sám. Jednotlivé kapitoly přečtete jedním dechem, a ačkoliv by si mnoho z vás mohlo myslet, že popis cesty Raynor a Motha se stane prioritou před samotným příběhem, není tomu tak. Každá kapitola je něčím jedinečná a přináší nové a mnohdy i nečekané věci.

Naprosto se vžijete do hlavních postav a budete s nimi sdílet všechny radosti, strasti, šokující momenty či slovy nepopsatelná dobrodružství. Při čtení obvykle nebrečím, ale tentokrát jsem slzy udržela jen stěží. Autorka naprosto skvěle popisuje okolní dění, všímá si i těch nejmenších detailů, raduje se z maličkostí a poukazuje na dar v podobě domova, jenž hodně z nás vnímá jako samozřejmost dnešní doby. Posledních padesát stránek mi sice nepřineslo tolik vzrušujících okamžiků, ale stále se mi příběh dobře četl.

V dnešní době se píše o platonickém vzplanutí mezi tzv. bad boyem a slušnou holkou, ze kterého nakonec vzejde pohádkový vztah. Pobřežní cesta však poukazuje na pravou lásku, autorka nám nepředhazuje pohled skrz růžové brýle. A to nemluvím jen o lásce. Naděje v lepší zítřky a pocit jistoty, že každičký kout tohoto světa může být naším domovem, vás naplní optimismem.

Tohle totiž není kniha založená na báchorkách a smyšlených událostech. Tohle je kniha o životě, tvrdé realitě, nekonečném boji a síle zvítězit.

.

O autorce

I po dokončení Jihozápadní pobřežní cesty se stále pravidelně věnuje dálkovým pochodům, píše o přírodě, bezdomovectví a táboření pod širým nebem. Žije v Cornwallu se svým manželem Mothem a jejich psem Montym.