Líčení. Oblíbené téma všech češtinářů, ve kterém se na věci obvykle pohlíží skrz růžové brýle. Škola nás má však učit vlastnímu způsobu myšlení. A to taky dělám.
Jak voní podzim
Říká se, že Jediové umí přemístit svého ducha na jakékoliv místo na světě, a to pomocí speciální meditace. Já tuto schopnost také ovládám, ale trochu odlišně.
Zatímco sedím doma u počítače a rodiče slyší každou vyřčenou vulgaritu mířenou na téma tohoto slohu, moje myšlenky se ztrácí ve víru lehkého vánku. Ocitám se na okraji osmého divu světa, na vrcholu krásy celého vesmíru; v bystřickém parku, kde starosta města Bystřice a prodavačky z Coopu považují polorozpadlou kašnu, výstavu „šutro-zkamenělin“ a ponožky místních bezdomovců za největší kulturní bohatství.
Stromy se nesměle okukují, flirtují mezi sebou, vnímají vůni nadržených samiček a čerstvého hnoje, jenž zvyšuje touhu a hladinu sexuálního napětí. Na některých stromech jsou viditelné příznaky syfilisu, na jiných zas pokročilejší stádium žloutenky. Podle úhlu kmenů je na první pohled patrné, že i na ně přišel podzim. Před dočasným povadnutím jejich chlouby, kdy si sněhová královna hraje na nedostupnou a zabraňuje erekci, si chtějí užít poslední okamžiky plné horkých polibků a bezmezného chtíče. Letní lásky holt dávno pominuly.
Popadané listí smyslně osahává trávu pod sebou. Nevinnost a lehkost vzájemných doteků se střídá s tvrdými přírazy podzimní nálady, jako by se Tomio Okamura převtělil do větru a bojoval proti polyamorii.
Jen ty červánky zůstávají něžné a romantické. Putují po obloze jako bříška prstů po nahém ženském těle a toužebně hledí do Thorových hlubokých očí. Vědí, že blesky se jich nakonec zmocní, ale zkouší vzdorovat.
Podzim by měl vonět po šípcích a bylinkových čajích, avšak já cítím zatuchlinu linoucí se z nedalekých popelnic. Shnilá mandarinková kůra tančí pole dance před shnilejšími slupkami od banánů a vosy, které ještě neskolil hlad, zpívají nejžhavější hity od Britney Spears. I Bystřice má svůj noční klub.
Jsem uzavřená v bublině, odkud vnímám každé podzimní zasténání. Na lavičce vedle mě sedí dva chlapi a jedí předraženou bagetu, brhlíci se hádají o sýkorku a krajina kolem hraje LGBT+ barvami. Nacházím se v modernější verzi Roklinky, jež pro mě momentálně představuje celý svět. Obloha září jako špatně osvětlená místnost pro seniory a místo tlukotu srdce svého vyvoleného poslouchám drsné údery holí uřvané babky. Nic mi nechybí.
A teď zpět do přítomnosti.
Chtěla jsem odevzdat sloh se slovy, že nemohu úkol zpracovat, jelikož jsem po prodělání covidu-19 částečně ztratila čich, ale nakonec z toho vzešlo vskutku zajímavé líčení s náznakem jemné erotiky. Chci vám, paní profesorko, v době vrcholného babišismu a rostoucí inflace udělat aspoň jeden pěkný večer.
