Jak jsem si poprvé stěžovala na jídlo ze školní jídelny

V jídle nejsem moc vybíravá, ale pokud mi někdo kydne na talíř luštěniny, které smrdí jako zatuchlé boty farmáře, nebo kuře, jež vypadá jako jedna z obětí krvežíznivého upíra, můj žaludek prosí o slitování.  

Já: (s nasupeným výrazem a la Pohlreich přijdu k menší budce, kde si v pohodlném křesle hoví vedoucí školní jídelny, a skloním se k okénku) Dobrý den, potřebovala bych s vámi mluvit.

Vedoucí: (zvedne oči od monitoru –? soudě podle její výrazu se domnívám, že hrála na Frivu hru "Biggest Burger Challenge" –? a podívá se na mě) Mluvte.

Já: Dnes jsem měla k obědu hrachovou kaši a musela jsem ji vyhodit celou do koše, protože neskutečně páchla.

Vedoucí: (nasadí nevinný výraz, kterým připomíná krotké kachňátko) Dovážíme pouze čerstvé suroviny, nemohlo to smrdět.

Já: (Pohlreich se převtěluje do prince Gora) Dobře, brala bych to jako nehodu, jenže předevčírem se mi na talíři objevilo nedopečené kuře.

Vedoucí: (z krotkého kachňátka se stává nevybouřené jehňátko) Ale naše suroviny jsou čerstvé.

Já: Tady nejde teď o čerstvost, ale o kuchaře a vaření.

Vedoucí: Aha... Promluvím s kolegyněmi, nashle.

Já: Nashle. *Žaludku, připrav se na nálož.*   

.

Čekala jsem, že mi paní vedoucí řekne, že jejich kuchaři jsou také svěží a čertví :D

Avšak abych kuchařům jenom nekřivdila; dělají výborné saláty. Zelenina z Kauflandu holt nikdy nezklame.