Ve 13 letech jsem stanula na pódiu. Bez mikrofonu, bez přípravy, beze všeho. Nikdo nečekal, že zazpívám. Avšak publikum bylo z mého zpěvu úplně paf.
Seděla jsem v našem rodinném salónku (tedy v místnosti s rozbitou troubou a výhledem na bytovky), srkala vodu ze své skleničky a povídala si se svým imaginárním kamarádem. Rodiče odjeli na nákup, takže jsem zůstala sama doma.
Asi po půl hodině jsem začala ladit své hlasivky. Chtěla jsem si pořádně zazpívat a udělat si soukromý koncert.
O pět minut později jsem to rozjela. Nevnímala jsem svět, nevnímala jsem bolest, když jsem narazila do zdi, dokonce jsem nevnímala ani skutečnost, že můj zpěv je falešný a připomíná spíš mučení ještěrek a popravu 27 českých pánů.
Domnívala jsem se, že si vřeštím pro sebe, ale opak byl pravdou. Nebyla jsem sama. Kdosi mě pozoroval z okna bytovek.
Naše oči se s tím někým střetly. Viděla jsem plešatého pána ve slunečních brýlích. Úplný anti-Romeo. Měl otevřenou pusu a překvapeně na mě hleděl (doteď nevím, zda se jednalo o obdiv, nebo o čiré zoufalství – krvácení z uší jsem však nepostřehla). Rozbušilo se mi srdce. Ne z lásky na první pohled, ale z šoku.
Ptala jsem se sama sebe, proč na mě takhle kouká. Poté jsem si všimla otevřeného okna v místnosti, kde jsem postávala a pěla libo-falešné tóny. Rázem mi všechno došlo.
Rychle jsem utíkala do svého pokoje a lehla si do postele. Cítila jsem, jak se celá klepu. Ne z toho chlapa, ale z události z posledních třiceti sekund.
Myslela jsem si, že se propadnu hanbou, ovšem za chvíli jsem se rozchechtala na celý barák. Vždyť já si poprvé před někým zazpívala!
Rozhodla jsem se. Budu studovat na HAMU! Zpěvačku, co neumí zpívat, ale má silný příběh, který všechny uhrane a dojme, vezme do party každý. Prostě showbyznys :D
