Ohraná souvětí a stejné fráze už nikoho nebaví. Chtěla jsem se od ostatních opět odlišit, být co nejvíce originální, a proto jsem o sobě napsala charakteristiku ve verších.
Les.
Kouzelné místo, kde člověk plně souzní se zvířaty.
Právem se říká, že zelená barva uklidňuje.
.
Lesní víly tančí po bodavém jehličí,
Vijí věnce z orsejí,
Potměšile se chichotají.
Každá ví, jak se tancuje polka.
Každá ví, jak se rajcovně obléct.
Každá ví, co se líbí těm druhým.
Jen jedna z nich smutně stojí v mraveništi.
.
Pamatuji si na tu dívku s dlouhými kadeřemi a zelenýma očima.
Postávala u opuštěného stromu, chráněného neviditelným štítem.
Mnoho víl štítem prošlo,
Avšak nikdy jejich ruce nezavadily o kmen.
.
Listí se často mísilo s jehličím.
„Buď víc cool!“ smála se první víla.
„Jsi až moc drsná,“ prohodila druhá.
„Mám tě strašně ráda, zlatíčko,“ uculovala se třetí.
„Jsi afektovaná svině!“ nadávala čtvrtá.
Znamenalo to jediné;
Dnes si Locika vlasy nerozčeše.
.
Opuštěný strom dopadl na zem.
Srnky odběhly pryč.
Víly mlčky postávaly na místě.
.
Z rádia se místo romantických písní ozýval metal.
Kos bezostyšně vyhnal sýkorku.
Locika se změnila na Ozzáka.
.
„I’m on the highway to hell!“
„Te creo!“
„I'm on the way to the promised land.“
„Quiero ternerte junto a mí.“
„Hell.“
„Amor.“
„Hell!“
„Amor!“
„HELL!“
„AMOR!“
.
Zvedla se vichřice.
Koruny stromů se prohnuly pod tíhou větru.
Popelko, listí dej k šiškám, jehličí ke klacíkům.
POPELKO, TY KURVO, LISTÍ DEJ K ŠIŠKÁM, JEHLIČÍ KE KLACÍKŮM!
POPELKO!!!
...
Les.
Kouzelné místo, kde člověk plně souzní se zvířaty.
.
Uklidňující barva přinesla klid v jiné podobě,
Datlové se zelené vysmívají,
Lociku s Ozzákem uklovali holoubci.
Na pohřbu jim zazněla rocková verze písně Nuestro Camino.
.
Te amo, devil.
