Černobílá

Někdy zkrátka nevíme, zda hovoříme o minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti. Čas je relativní, a u lidí obzvlášť...

Ve stínu siluety a mrazivého rána bojují proti sobě dvě velmoci. Meče bez čepelí zbarvil kdosi do nepozemské barvy, do rudého odstínu z alternativní reality. Holubice vzdoruje chronické kompresi nynější doby, sleduje z dálky vysílené turisty, jež zdolávají Petřínskou věž neustále dokola, čeká, až bude z Adamova druhého žebra stvořen vybledlý obraz jednorožce. Na větvi nedaleko nepoznaného sedí doteď, vedle prázdných čísel s ještě prázdnějšími znaménky, obklopena trávou a písečnými dunami. Ač zelená se žlutou kvetou u hrobu spasitele, Marie stále drží v náručí křehkou, mrazem namodralou fialku. Eva hladí týraného dalmatina, utěšuje jej, říká, že zebra za nic nemůže, že zoologickou zahradu zdevastovali jiní, na které jednoho dne stejně přijdou další. Hlína do sebe vsákla vodu, jako černá díra VsakujeVsáklaVsákne Siria.

Ty velmoci mezi sebou pořád zápasí. Už ne za soumraku, před zraky slunečního jasu a měsíčního svitu, v unaveném zemském jádru. Přestěhovali se na odvrácenou stranu vesmíru. A já si počkám na kometu.