Za vízo už není lízo. Směr: bejt dobrej

Vždyť on je vlastně konec školního roku! uvědomil jsem si, když jsem jel ráno do práce a v tramvaji si už náctiletí výrostci prohlíželi svá vysvědčení. "Fotr zas doma bude kázat a macecha si přisadí! To bude vix", "Dostanu škvarky, ha há. Bude na kalbičky a navou grafiku do kompu", "Tý vole, po prázdninách na gympl, mně se tam nechce, shit!" ... znělo v uličce. Člověk by si řekl: za těch deset patnáct let se nic nezměnilo. Ale změnilo...

Svoje poslední vysvědčení (tedy když nepočítám vysokoškolský diplom) jsem dostal před deseti lety. Bylo to sice dřív, než na konci června, ale tak to u maturitních ročníků chodívá. Psal se rok 1997. Byli jsme jeden z prvních ročníků absolventů ekonomických škol, kteří strávili celé čtyři roky na střední škole v komunisty nezdegenerovaném školství. Mohli jsme se cítit jako dobří. Zda jsme skutečně byli dobří, ať soudí jiní. Nicméně hlad po ekonomickém vzdělání byl zatím vysoký... Čas plynul a najednou se ekonomie a management začal vyučovat kdekoliv a rázem na trhu byl převis ekonomicky vzdělaných lidí. Jejich první cesta mířila na pracák, nebo do porodnice. Mateřství jim dávalo alespoň nějaký sociální status.

Čas přidal na tempu. Část mých vrstevníků či spolužáků zasekla dráp na vysoké škole. Po několika letech lítého boje se studijní morálkou a vševědoucími docenty přišel univerzitní diplom a zase nové dilema: kam dál? A člověk si pokládá otázky: umím něco? má o mě někdo zájem? jsem schopen obstát v konkurenci jiných - dravějších, chytřejších, ale nebo i podlézavějších? On kdo stojí chvíli v dál, za okamžik už je opodál. Iluze náhle mizí. Ale musím zaklepat, nastoupil jsem včas.

Pohled do národohospdářských statistik skýtá zajímavý pohled. Nezaměstnanost klesá, ale roste i počet volných pracovních míst. Kdyby byla tato volná místa všechna obsazena, byla by nezaměstnanost okolo čtyř procet (v absolutních číslech cca 260 tisíc lidí). Následující však mnohá ALE. Některé profese buď nemají uplatnění, nebo naopak: některé už teď trpí nedostatkem lidí. Technické obory, hi-tech, programátoři. Chybějí jich stovky, tisíce. Kdysi se říkávalo, že řemeslo má zlaté dno. Ono to platí i dodnes. Problém je ten, že rodiče nechtějí mít ze svých dětí "jen" dělníky, montéry, záměčníky, soustružníky, vývojáře, ale chtějí z nich mít doktory, právníky, ekonomy, inženýry, kteří budou vydělávat kupy pěněz.

Některým se to skutečně podaří a že se jejich počet zvyšuje je jen dobře. Pak tu je ale hromada těch, jejichž (spíš rodičovský) sen splaskne jako bublina. Co s nimi? Neví nikdo. Stát, rodiče ani oni sami.

Za našich časů se nás vždy rodiče i ve škole ptali "chceš to skutečně dělat? řekni si co by tě bavilo". Podle toho pak systém i my sami napnuli síly. Odměna byla taky vždy spíš symbolická. Pajcka od babičky, dvě stovky a nějaký dárek od rodičů. Dnes by si za to studenti koupili tak pár lízátek. Ale to hlavní, "bejt dobrej" si nekoupí.

Když takhle píšu ty řádky, tak si říkám, jak je to všechno strašně dávno, jak člověk zestárl a přitom od maturity má "jenom" 10 let. Proto laskavý čtenář odpustí někde až archaické názory či pohledy. Ale tenkrát byly opravdu identické a autentické. Bude-li tento blog fungovat za dalších deset let, s chutí si přečtu postřehy následovníků mých a mé generace.