Je to svým způsobem Sophiina volba. Lidé ve vsích v severních Čechách, pod nimiž nebo v jejichž blízkosti se nacházejí bohatá naleziště uhlí, řeší zásadní problém. Těžaři touží po tomto uhlí (mluvíme o hodnotě v řádu mnoha miliard korun), lidé si zase zvykli na svůj domov, kde žily jejich rodiny po celé generace, a tento jejich domov by byl těžbou ohrožen, nebo dokonce by se jej museli vzdát ve prospěch těžby nerostu. Na druhou stranu přítomnost těžařů v regionu zmírňuje už tak hrozivou nezaměstnanost a mnoha lidem dává vydělat. Kdyby se uhlí netěžilo, šlo by to s regionem od deseti k pěti. Člověk, který zde nežije, na celou místní kauzu hledí s určitým odstupem. Zkusili jste si však někdy položit otázku, že byste byli v kůži místních lidí. Jak byste zareagovali?
Aktuální vydání týdeníku Respekt přináší na toto téma zajímavé čtení a jakousi komparaci dvou oblastí, které řeší podobný problém a otázku zda těžit uhlí či nikoliv. Kromě severních Čech (oblast Jirkova či Litvínova) je to též i oblast v centrálním Braniborsku na východě Německa. Kulisy jsou v obou případech stejné: desítky či stovky milionů tun uhlí pod jednotlivými obcemi nebo v jejich blízkosti. V Braniborsku takto už muselo ustoupit 136 vesnic a vše nasvědčuje, že další budou následovat. V Česku platí těžební limity od roku 1991. Těžaři vědí o mnoha místech s nalezišti uhlí, velice lukrativními nalezišti... Kdyby limity padly, přiblíží se šachty k lidských sídlům, některá z nich budou muset ustoupit.
Co teď a co dál? V zemi leží hmota možná i za desítky miliard korun, mnoho lidí by se tak prozatím nemuselo strachovat o svoji práci, stát by tím opět zbohatl. Firmy, které by uhlí vytěžily, zaplatí daně, lidi, ČEZ bude mít potravu pro své nenasytné tepelné elektrárny. To je jeden pohled. Ten druhý mluví opačně: znečištěné ovzduší, rámus, měsíční krajina, stěhování, konec jedné životní etapy a zánik sídla, ve kterém člověk prožil dobré i zlé a teď babo raď.
Články v Respektu však nabízejí ještě jedno zajímavé srovnání, a to aktivity zainteresovaných firem a institucí vůči lidem, kterých by rozšíření těžby dotklo. V Braniborsku se proces komunikace s lidmi vinul i několik let a firma dělala vše pro, aby lidem jejich nejtěžší životní volbu co nejvíce usnadnila. Lidem postaví nové domy, podpoří rozjezd nové obce, kulturu, místní spolky, zachová pracovní místa. Jinými slovy, firma dělá vše, aby na tom místní lidé nebyli škodní a neprodělali. Máme-li vzít jako fakt informace z Respektu, v případě severních Čech podobný více než vstřícný postup zatím chybí. Celá záležitost je zatím poměrně nepřehledná, chybí relevantní informace, vaří se v tom i politická polívčička plná tlaků a zájmů zainteresovaných subjektů. A padají tak zbytečně unáhlené vyhrocené soudy.
Ještě, že se mě to netýká, může říci kdokoliv, kdo celou záležitost sleduje z uctivé geografické dálky. Ale zkuste si někdy položit otázku, co bystě dělali, kdyby vám jednoho krásného dne zazvonili u dveří a oznámili vám, že v okolí vašeho domu nebo dokonce pod ním se nalézá velké nerostné bohatství nebo nějaké někdejší středověké pohřebiště či jiná archeologicky zajímavá matérie? A samozřejmě by nabídli hory doly (tedy hlavně finance), jen aby dosáhli svého. Jak byste se zachovali? A nebo ještě jinak: bylo by pro vás lepší raději nevědět, že sídlíte nad něčím vzácným a žít si v klidu a třeba i s málem a nebo ustoupit nějakému velkému kolosu, který se ohání něčím jako veřejný zájem. Ono je potom velice nepříjemné ocitnout se v roli někoho, kdo je tím posledním a kdo brání realizaci něčeho, o čem se veřejně tvrdí, že to přinese prospěch všem. A nebo on je právě tím posledním, tím pověstným doktorem Gallénem, který si dokáže prosadit svou pravdu? I proti většině.
