Náčelník Apačů Vinnetou, ex-prezident Havel, Martin "Magor" Jirous, který nerad, když někdo kecá pod pódiem, když čte své básně, Laďa Čumba s přeskakujícím hlasem, skupinové foto tisíců lidí, Max Cavalera upomínající svými fláky na starou Sepulturu, Ebenové se svými chlebíčky či Michal Prokop s bramboráky a sudem piva ve skříni na koleji, ale také rekordní návštěva přes 20 tisíc lidí, nestíhající kadibudky, stovky lidí s vykřičeným a ze studeného piva zlomeným hlasem, zástupy krásných dívek, tři louky plné stanů a čtyři dny plné magického setkání pohodových lidí v Krkonoších. To všechno přineslo letošní jedenadvacáté léto trutnovského festivalu, který skončil Na Bojišti dnes nad ránem.
A jaký byl letošní ročník nejstaršího českého festivalu, kterému se podle jeho atmosféry a spřízněnosti s minulostí říká Český Woodstock? Někdo by řekl stejný jako loni či před pěti roky. Svým způsobem má pravdu: pořadatelé vsadili na tradiční jistoty a léty prověřené postupy. Dlužno dodat, že se nedalo čekat ani nic jiného, lidé pod nejvyšší české hory jezdí právě kvůli kouzlu místa a neučesané dramaturgii, kdy se často mnoho věcí dělá na koleni a za pochodu. Proto se občas vyskytne bílé místečko a nebo názor, že kapela X na hlavní scénu nepatří a místo ní by tam měla být jiná. Určitě by se letos něco takového našlo, ale hnidopišsky se stavět role generála po bitvě umí opravdu jen hnidopich. O Martinovi Věchetovi si můžeme myslet, co chceme. Určitě má své mouchy a mnoho lidí ho nesnáší, ale za to, že ročně uspořádá takovou mamutí akci, je třeba nad těma mouchama jen mávnout rukou a přijmout to jako fakt, se kterým se nedá nic dělat. Vlastně dá, do Trutnova už vícekrát nejezdit.
Festivalový areál se opravdu velice brzy změnil doslova v obraz Woodstocku, kde se lidé na nějaké vymoženosti a luxusní prostředí moc nepotrpí. Několik dešťových přeháněk udělalo z místní červené hlíny bahenní lázeň, kadiboudy nestíhaly a tento deficit se za chvíli přenesl i metry daleko od nich, aby nakonec s výpary trávy a přepečených buřtů či grilovaných pašíků vytvořil odér, který nemusí asi sedět všem, ale trutnovské publikum je tolerantní. A stejně jako se nepere a od doby Ilony Csákové před (snad deseti či jedenácti lety) dosud nevykelímkovalo žádnou kapelu tak i tenhle smrádek (někdy i dost silný) přežilo.
Dramaturgie nabídla celkem 108 zářezů na třech scénách + ve stanu Hare Kršna, takže si každý mohl najít to svoje a pokud mu zrovna hudba v tu chvíli neseděla, mohl vyrazit do čajovny, do nedalekého města či upíjet u svého stanu. Mnozí tak učinili a někteří z nich se kolikrát ani nedočkali večerního programu a velkou část festivalu prospali. V nedělní ráno je pak vytrh ze snění Boron a jeho frontman "Kuba" Toth. Sokolovská Pantera, jak se skupině přezdívá, už mnoho let ráno drtí bubínky na hony daleko, aby v přestávkách mezi jednotlivými songy Kuba promlouval k publiku a dával až pateticky dojímavé lekce z morálky a mezilidských vztahů.
Nejhorší na Trutnově je, že vždy tak rychle uteče. Čtvrteční a páteční večery jsou plné radosti a veselí, s blížícím se koncem se na tvářích lidí zračí únava, nevyspalost, ale i smutek, že už to všechno končí. Příští rok už festival Na Bojišti nebude, ale pokud se vše včas stihne, zamíří do nového areálu na Prachárně. Věřme, že se tak stane a za rok se zde příznivci tolerance a nezávislé kultury opět sejdou. Nyní už na Bojiště zbudou jen vzpomínky, snad jen ty nejlepší. Bojiště skončilo, ať žije Bojiště!
