Dnes je 17. září a pro Čechy je to běžné pracovní pondělí. Pro naše severní sousedy, Poláky, je však tento den velice významným a historicky hodně bolestným. 17. září 1939 bylo Polsko, tehdy bránící se tvrdým úderům německé válečné mašinérie á la Blietzkrieg, přepadeno z východu stalinským Sovětským svazem. Za pár dní bylo po válce a země zmizela z mapy Evropy. Z povrchu zemského zmizelo i několik tisíc polských důstojníků, kteří byli až o tři roky později nalezeni zahrabáni v zemi kdesi v lesích u Katyně s prostřeleným zátylkem. Tato událost jitří polské emoce dodnes, lze v ní však hledat i určité historické reminiscence, které by měly najít slechu i v české kotlině.
V září 1939 nemohla polská armáda opírající se mnohdy o naprosto nemoderní zbraně či tradicionalistickou vojenskou doktrínu (ve které nechyběla ani koňská jízda) vzdorovat německé branné moci. Armádní skupiny generálů von Bocka a von Rundstedta rychle postupovaly do nitra Polska a prakticky za pochodu vymazávaly polské jednotky z válečné mapy. Západní mocnosti sice již 3. září vyhlásily Německu válku, ale nepodnikly žádnou významnější akci (kromě časově omezeného odstřelování předpolí Sárska), která by přinutila Němce stáhnout z Polska své jednotky a přesunout je na západ. Na konci září bylo prakticky dobojováno a oba totalitní státy se staly sousedy, což bylo posléze za několik dní stvrzeno novými smlouvami mezi Vjačeslavem Molotovem a Joachimem von Ribbentopem, které rozšířily původní pakt z 23. srpna. (Smlouva z Brest-litevsku vytyčila novou hranici mezi oběma vítězi a tato hranice je dodnes polskou východní hranicí.) Tak by se stručně dala popsat situace, která pak otevřela dveře k pojmu mnohem mrazivějšímu - Katyně.
Polští důstojníci zatčeni sovětskou armádou za podivných okolností doslova zmizeli a prakticky nikdo nevěděl kam. Otázka našla svou odpověď až o tři roky později, když němečtí vojáci u Katyně nedaleko Smolenska objevili masový hrob a při identifikaci těl zjistili, že se jedná o "ztracené" polské důstojníky. V té době však jen málokdo věřil německé verzi, že za jejich smrt mohou Sověti... Celá záležitost potom na dlouhá desetiletí poznamenala vztah Poláků k Sovětskému Svazu. Koneckonců oficiální přiznání odpovědnosti za katyňský masakr přišlo z ruských míst teprve nedávno...
Ani dnes vztahy mezi těmito zeměmi nejsou nejlepší. Polsko jako člen Evropské unie a NATO nechce více vlivu Ruska v Evropě a země se proto těsně přimkla k USA. Dala tím najevo jasně svou orientaci, a to i přes mocenské eskapády, které v současné době Polskem vedeným bratry Kaczynskými zmítají. Země uvažuje o svém podílu na budování protiraketové obrany na našem území.
Před podobnou otázkou stojí i Česká republika. I ona má svá historická traumata, a to jak s Němci tak se Sovětským Svazem. Na rozdíl od Polska ale česká (respektive československá) armáda nebojovala a podvolila (když nevezmeme v potaz zahraniční jednotky či stíhací perutě RAF) se politické realitě. Protože musela. V mnoha lidech se pak zakořenil pocit raději nebojovat a nedráždit své mocné sousedy, protože věděli, že jim to zachránilo existenci (byť dočasně hodně okleštěnou). Z toho pak plynou i současné tahanice a debaty okolo radaru. Jak jsem již jednou zde uvedl, jsem pro, aby o této otázce rozhodli politici a nemám na tom co měnit. Jen jsem chtěl na příkladu Polska uvést, že právě negativní historická zkušenost by měla vést k poznání, že malá země (jakou Česká republika ve světovém kontextu je) nemůže fungovat bez jasného ukotvení do určitých mocenských a politických struktur. Ale též, že se k určitému očekávání váže i jistá povinnost. A tu by si lidé měli uvědomit při poučení se z historie.
