Česká republika není jen Praha, Brno, Mělník, Beroun, Zlín, Cheb či x tisíc dalších větších či menších měst. Skládá se i z vísek, jejichž počet stálých obyvatel byste spočítali během několika desítek vteřin. Některé takové tečky na mapě pomalu zanikají, jiné se tomuto osudu vzpírají a ukazují, že i malá ves může být známá a ve svém okolí vyhlášená. Jedna taková se nachází i na samém konci jižních Čech.
Kdybyste chtěli zjistit, kde se nachází víska Sedlo, museli byste mít hodně detailní mapu nebo nejlépe přímo podrobného průvodce Třeboňskem či Jindřichohradeckem.
Na druhou stranu se však není čemu divit. Vždyť v této malé obci, která leží pár kilometrů od nejsevernějšího cípu Rakouska, žije jen několik desítek stálých obyvatel. Ale během víkendu se jejich počet rázem zněkolikanásobí a blíží se až ke dvěma stovkám duší. Lidé žijící a pracující v Praze, Táboře či Českých Budějovicích tady o víkendu hledají klid, aktivní vyžití, ale i zábavu. Tím by se však Sedlo nijak nevymykalo mezi desítkami podobných vsí a dědin po celé České republice. Ano, je tu sice stále i po osmnácti letech cítit onen punc panenské a nedotčené přírody, která za svůj stav „vděčí“ kdysi ostře hlídanému hraničnímu pásmu kvůli blízkosti sousedního kapitalistického Rakouska, ale není to ani krásná okolní příroda či vzdálenost „co by kamenem dohodil“ k třeboňským rybníkům, kvůli čemu je zajímavé o Sedlu hovořit poněkud obšírněji.
Tím pravým důvodem je jedinečná kulturní pospolitost zdejších obyvatel, která je vyhlášená široko daleko. Kulturní akce, jimiž se zdejší kalendář jen hemží (např. Masopust, Prvomájový průvod, Fichtl Trophy, Kodada cup v nohejbale, Sametové prase,…) jsou cílem mnoha návštěvníků i z větší vzdálenosti a je k nim zaslouženě upřena i pozornost lokálních médií, které z těchto akcí pravidelně přinášejí obrazové i textové zpravodajství. V době, kdy se pomalu rozpadá tradiční společenský systém na venkově a nejrůznější (především ekonomické) důvody ženou venkovany do měst, vesnice Sedlo tomuto trendu vzdoruje a na první pohled tak vypadá jako z jiného světa. Lidé nesedí uzavřeni ve svých domech a zahradách, kde by se užírali nad svými poměry či klevetili o jiných, ale naopak – snaží se být co nejvíce pospolu. Vymýšlejí nejrůznější akce pro všechny a neváhají sáhnout k recesi a udělat si srandu ze sebe samých.
Platí tu stále i starý osvědčený zákon, že nejdůležitějším místním stavením je hospoda. Byly tu kdysi ve vsi hospody hned dvě, stejně jako dva obchody s potravinami, a však alespoň jedna hospoda nakonec zůstala. Zde se člověk dozví všechno podstatné, proto v pátek či v sobotu večer si v loláke paní Kněžínkové není kam sednout. Ceny jsou zde lidové, nechybí tu karbaničení, ale ani po více pivech a kořalkách vypitých důraznější výměna názorů či spánek na stole. Ráno vyjde slunce a je zase vše při starém. Dobrém.
Je únorové dopoledne. Po sněhu ani památky, na obloze ani mráček, ale vítr je nepříjemně ostrý a ledový. U místní hospody se scházejí lidé v roztodivných maskách. K vidění jsou ježibaby, kominíci, trpaslíci, dva pánové oblečeni do podobizny koně a tak dále. Celý ten podivný dav tvoří zhruba 150 masek. V Sedle se dnes slaví Masopust. Průvod masek obejde v doprovodu místní kapely Sedelská Zoufalka všechna stavení. Kapela zahraje a zazpívá, omaskovaní hosté se občerstvují pamlsky, dospělí zahánějí vtíravou zimu něčím ostřejším a pak kapelník zvolá „děkujeme za pohoštění a zveme vás večer do hospody na posezení při muzice.“ Takto průvod obejde celou ves a jelikož se zastávky prodlužují, rázem už jsou tři hodiny odpoledne. Někteří už míří do tepla hospody na gulášek paní hostinské, jiní se doma převlékají a za několik málo okamžiků už jsou všichni v obou místnostech místní hospody, zpívají společně se Zoufalou a uplácejí jejího kapelníka štamprdlaty, aby zahrál tu jejich. Společnost se baví dlouho do noci.
Zima odevzdala vládu jaru a sedelští mají na nadcházející sezonu další kulturní akce. První z nich je tradiční pálení čarodějnic a druhý den především oslava Prvního máje. Ten den se ves jakoby vrátila o dvacet let zpátky. Obcí chodí prvomájový průvod, ano přesně ten, který byl za minulého režimu pro všechny lidi povinný. Místní do něj tentokrát jdou dobrovolně. Nesou obrazy vysloužilých marxistických teoretiků či komunistických pohlavarů, ženy a dívky mají pionýrské úbory, nechybí policisté v dobových uniformách, ale i alegorické vozy. Davem zní budovatelská hesla a předčítané verše z pionýrských zpěvníků. Když utichnou davy, slova se chopí Zoufalka a vyhrává dvousethlavému davu do kroku. Když tato směsice krojů a mávátek obejde ves, zakončí svou pouť za velkého zájmu fotografů ale i televizního štábu před místní hospodou. Pro účastníky je pak připraveno pečené prase, které věnoval průvodu jako sponzorský dar místní zemědělec pan Šetka. Dav se rozchází velmi pomalu.
Dříve jsme do průvodu museli, teď to bereme jako recesi, říkají místní. Ve vsi nás žije pár a tak si to tu chceme vždy zpestřit, říkají místní. Pohled do kalendáře jen dává za pravdu. V malé vsi Sedlo nedaleko Číměře se mají místní i přespolní do konce roku na co těšit. Pokud to tu bude pokračovat takto i nadále, kultura v tomto zapomenutém koutě Čech nikdy nezemře.
