Když se zeptáte Američana nebo Angličana jak se má, drtivá většina z nich odpoví, že se má "fine" tedy skvěle. Zeptáte-li se Čecha, většina z nich odpoví "jde to, ale dře to", "ani se neptej" a nebo někteří si ani neberou servítky a vypálí, že "to stojí za h...." (či jiné nepublikovatelné výrazy). Užíráni depresemi nebo nezájmem o cokoliv či kohokoliv se pak ani Češi nemusí divit, že je výzkum označil za jedny z nejsmutnějších Evropanů. Pozor, říká to výzkum! Ale myslím, že tentokrát na tom něco bude.
Výzkum, který prováděla londýnská nadace New Economics Foundation a porovnávala v něm data o kvalitě bydlení a výdělcích, udržitelném životě, ale i subjektivních pocitech dobrého života, zařadila Česko na 24. místo ze 30 porovnávaných národů Evropy. To jsme to dopracovali, že?
Přitom některá data by mohla mluvit přesně obráceně. Tak například je nezpochybnitelný fakt, že průměrná výše výdělků pravidelně a svižně roste, stavební výroba jakbysmet, protože lidé chtějí bydlet ve svém domě a ne v nějaké panelové králíkárně. Utrácejí čím dál více za zábavu, cestují... Tak kde je problém?
Ano, je pravda, že ekonomické rozdíly mezi jednotlivými vrstvami lidí, profesemi, a koneckonců i regiony se zvyšují. Mnoho lidí na průměrný plat nikdy nedostane, jsou zahrabáni v malých vískách či městečkách, kde po celý rok téměř pes chcípl. Ale přesto tam dál žijí a řekl bych spokojeně žijí. Naučili se s tím žít a řekl bych, že jsou mnohem veselejší a otevřenější, protože se dokážou radovat z každé maličkosti a nekladou před sebe zase nikterak velké cíle.
To velká města je jiná šajba. Kultem a měřítkem osobnosti je výkon a úspěch, kterému se snaží téměř všichni podřídit téměř vše. Je to patrno už když člověk ráno jede tramvají či metrem do práce. Tyto plechové krabice jsou z většiny napěchovány naštvanými a zpruzelými roboty, kteří vědí, že zase musejí den odsedět v kanceláři nebo někde odstát někde u ponku. Vydělají sice více peněz než lidé na vsi nebo v malých městech, ale zase tu je více lákadel a více chapadel na zlaťáky a nakonec zjistí, že jim jejich v potu tváře vydobytý žold nestačí. Že je to prostě málo. A co je to potom za život, když dřu jako pes a pak si stejně musím utrhnout od huby a nemohu si koupit ani polovinu z toho, co bych chtěl. A přitom lidi ze Západu mají všechno a v klidu si vysedávají v drahých restauracích, když jdu kolem stahán z práce. Zatracený život. Následuje smutek, vztek, deprese, uzavření se do ulity, hlavně pryč od všech a ať po mně nikdo nic nechce.
Takový běžný obrázek potrvá ještě asi několik dalších let bez ohledu na to, že se síla české ekonomiky bude stále více blížit průměru EU a stále více Čechů bude bohatší. Tady je tato nasupenost jakousi součástí DNA. Lidé jsou na sebe jako psí čumáci a jakž takž roztají, jen když si do kebule pošlou nějaké to pivo nebo stakana vodky. A aby se bavili s cizími lidmi, nebo se na sebe jen tak usmáli nebo pozdravili? Nezbláznili jste se? To co je v zemích na jihu Evropy běžné, to je tady téměř nemyslitelné.
Ač výzkumům, průzkumům a podobným šarlatánským výtvorům zpravidla nevěřím, dnes je to výjimka. Je to výjimka potvrzená vlastním pozorováním. Stejné zkušenosti má asi většina z vás. A pokud ne, tak to jste šťastný člověk, zbytek jsou šíleně smutní Češi.
