Češi nejsou ve čtení moc velcí machři. Články, jejichž počty řádků se počítají na desítky raději nečtou se slovy "mě to nebaví" nebo "to je moc dlouhý", s knihami to není o moc lepší. A to přesto, že knižní vydavatelství chrlí desítky a stovky zajímavých a ještě zajímavějších titulů. Obsah těchto písemných poselství je pak konzumován pouze omezenou skupinkou lidí. Přitom některé texty jsou natolik závažné, že prvními, kdo by si je měli přečíst, jsou právě tito čtenářští lenoši.
Jako zářný příklad mohou posloužit texty v sobotních přílohách Lidových novin a MF DNES. Oba listy v nich přinesly spoustu zajímavého čtení, které je přinejmenším vhodné k vážnému zamyšlení. Jejich mnozí čtenáři se určitě nad nimi zamysleli, já také. Mnoho věcí z nich jim bylo jasné, mně také. Ale co zbylá většina národa? Vždyť věci v těchto listech uvedené se týkaly i jich. Možná přímo právě jich.
Příkladem budiž text psychologa Štrobla v Orientaci Lidových novin o nalomeném národním sebevědomí v souvislosti s umístěním amerického radaru. V něm zaznělo mnoho zajímavých vět, které každý alespoň trošku školou olíznutý člověk musí podepsat. Přesto zůstaly mnoha párům očí tyto věty skryty. Protože takový líný čtenář by se zhrozil při pohledu na celou novinovou plachtu hustě popsanou malými písmenky a do textu by se nepustil. Kdo tuto porci zvládl (a stačí mu na to cca 20 až 25 minut) si říkal, to je přesně ono. "Řekněte to ještě dalším!" Ale jak? Aby to tito lidé strávili a pochopili a aby stále nesnili růžový sen o někdejším sladkém životě v bolševické náruči, ale že je naopak potřeba se postavit na vlastní a netvářit se jako pupek světa. Že je potřeba ze sebe vydat to nejlepší a jen nečekat, co ostatní. Ti často rozhodnou o nás a bez nás a pak se jen divíme, ohneme záda a pak skučíme.
A co potom takový Hus, či odkaz věrozvěstů ze Soluně? Víme, známe, četli jsme? Nebo jsme místo toho.... ?
Lidé čtou bulvár nebo krátké jednoduché zprávy. Fotka, popiska, pět sedm řádek a to stačí ukojit jejich potřebu informací. Trošku málo, že. Jediným možným způsobem tedy jak dostat do líných čtenářů tyto vážné informace, je z nich dělat bulvární zkratky a stručné informace. To ale nejde a žádný seriozní autor či historik by to neudělal. A vlastně ani žádný nakladatel či vydavatel nevzal. Protože do svého média chce to svoje. Pak se člověk nestačí divit, jak má velká část lidí zkreslené vědomosti a podléhá názorům jiných.
Takže čas běží, noviny a knihy se prodávají. Ale mezi lidmi se dělá příkop. Na jedné straně ti s malým rozhledem pod vlivem bulváru a přihrbeni, když se něco stane. Na straně druhé menšina těch, kteří čtou, myslí a dělí se o své myšlenky a obohacující se o myšlenky jiných. Na jednu stranu bychom si mohli říci, vše je v pořádku, každý dostal to svoje. Ale to je chyba. Když se pak celá věc zasadí do širokého kontextu, tak se potom nedivme, kde jsme. Píše se rok 2007 a stále nám chybí hodně daleko jen k tomu, abychom dosáhli průměru vyspělé Evropy. Tady něco nehraje. Otázka potom zní: kde se stala chyba...?
