Proč je upřímnost tak směšná, i když po ní každý tolik touží

"Prosím Vás, Olgo, uvědomte si, že pohana, kterou snese oktaván, je trochu veliká pro mne. Prosím Vás, abyste hleděla ušetřit mne jí, pokud je to ve Vaší moci; a já se nemohu zbavit pocitu, že byste to udělat mohla. Chcete-li mne snad tímto způsobem zkoušet, prosím Vás snažně, abyste tuto zkoušku nepřepínala. Chcete-li tím dát najevo, jak málo záleží na mé osobě, bylo by snad lépe to udělat jinak..."

Úvod tohoto psaní není z mé hlavy. Vypůjčil jsem si ho z knihy "Listy Olze" od Karla Čapka, kterou jsem si po dlouhé době opět listoval. A to hned z několika důvodů. Jednak světoznámý rodák z Malých Svatoňovic je (tedy spíš byl) nejen mým krajanem, ale je i oblíbeným spisovatelem. Tento jeden z jeho prvních dopisů herečce Olze Scheinpflugové se datuje k 29. září (roku 1920) - za pár dní tomu tedy bude 87 let a o to více se to hodí. Posledním a klíčovým důvodem, proč jsem si do titulku textu vetknul takový název jaký jsem si vetknul, je taková podivná skličující nálada, která na mě skočila dnes v pozdní odpoledne, krátce před tím, než jsem odešel z práce. (PRO UPŘESNĚNÍ: tento text vzniká v pondělí pozdě večer rúčo fúčo v posteli). Tato podivná skličující nálada, která pramení dílem z aktuálních trablí a splínů, ale i zážitků či postřehů z uplynulé doby, má vždy ještě jeden výsledný produkt. Jsou to úvahy na slovy či tématy, která jsou běžně přehlížena (neboť nedostatek času) či dokonce karikována (neboť pro mnohé směšná). Ale od toho tu mám tento blog, kde si témata určuji sám a jejich četbu nikomu nenutím. To dnešní slovo je "upřímnost". Ani neumím pořádně vysvětlit, proč mě napadlo právě toto.

Tak schválně: zkuste si první odstavec tohoto textu přečíst ještě jednou. Co vás napadne? Je to upřímné? Že až naléhavé...? Co vás napadne dál? Že nic? Tak jinak: uměli byste dnes na papíře takto popsat svoje pocity (připomínám, tehdy psal se rok 1920)? Pokud ano, výborně. Co ale dát to přečíst jiným, dalším lidem z okolí? Že ne? Ale proč? Že by snad .... snad stud nebo strach z posměchu? No jistě! Upřímnost tohoto způsobu komunikace je ale vždy osobní, emotivní a autentická a proto nepatří do nepovolaných rukou. A když se tak stane, je zle, může být zneužita a vystavena posměchu. A přitom to je jen kvůli tomu - paradoxně - že někomu tento druh komunikace chybí a proto si jeho nedostatek kompenzuje tím, že ho sráží. V dnešní době obzvlášť. Ačkoliv mnozí asi budou tvrdit, že fenomén "upřímné korespondence" je velkým obloukem minul, podvědomě po ní ale touží a když ji dostanou, nechají si ji většinou jen pro sebe a navenek se prezentují, jakoby se nic nedělo. Ona je to vlastně jakási náhražka na růžový svět snů a pohádkových přání. Ale pozor, toto nemusí být nutně jen romanticky zabarvená pohádka. Koneckonců, kdo se o Čapka zajímá trošku do hloubky, ví, že si i přes počáteční velké peripetie a pocit zmaru svou Olinku (sic až za dalších 15 let) nakonec vzal za ženu.

Když si to vezmeme kolem a kolem, slovo upřímnost nemá dnes na růžích ustláno. Přesvědčil se o tom i někdejší premiér Stanislav Gross, když svým sloganem "myslím to upřímně" oblepil celou republiku. Věřil mu to tehdy málokdo a myslím, že dnes by to nebylo jiné. Kolikrát ani u běžných smrtelníků. Dnes se to prostě nenosí a pokud ano, tak hodně hluboko schované a mnohdy se na spodní vrstvu ani nedostane.

Upřímnost (nebo spíš nezištné motivy) proto můžeme hledat spíš jen tam, kde bují emoce, masové a sdílené emoce. Ve sportu nebo třeba v hudbě. V tomto směru považuji i po mnoha letech za jistý fenomén zpěváka Petra Nováka, kterého hudební média přezdívala jako posledního českého hudebního rytíře. I on měl pohnutý osud i život. Hodně se odrážel v jeho písních. Tak například hit "Bezhlavý rytíř". Je o člověku (rytíři), který propadne jedné dámě a ta po něm žádá jeho hlavu. Sám si ji setne a přinese ji té dámě... a dál zpívá: "Přijdu k té dáme upjaté, padnul jsem před její vnady. A rty mé hlavy uťaté, šeptají: tak jsme tady. A dodám jen tak potichu, teď odměnu chci od vás. Však dáma se dá do smíchu a říká: no to je odvaz..." Je jasné, že takové texty jsou plné zkratek, podobenství, ale i nadsázky, ale zajímavé je, že si je lidé pamatují a zpívají po letech. Proč asi?

Podobný rys hledejme u sportu. Tady lze slovo "upřímnost" nahradit slovem "zápal". Hráče, trenéry,.... bez emocí, přešlapů, rozporuplných prohlášení, grimas, gest a tak dále si nikdo moc nepamatuje. Ale ti kteří je naopak dělají, bývají mnohdy karikováni. Když však přijde do tuhého, z podceňovaných a vysmívaných hráčů se stávají idolové. Příklad z posledních dní - tenista Radek Štěpánek. Provázela ho pověst psychicky labilnějšího hráče, který léta nechtěl reprezentovat a který v Daviscupu ve dvouhře nikdy neudělal ani bod. Minulou neděli přitom rozhodl svým vítězstvím barážový zápas proti Švýcarsku. Ten zápas dohrál se zraněním a tvrdí, že by ho nikdy za reprezentaci nikdy nevzdal. Hala bouřila a když pak vzal Štěpánek mikrofon do ruky, člověk na tribuně cítil jak se mu stahuje u krku. A přitom řekl něco, čemu by se jindy a jinde mnohý smál. I tohle vlastně může být ona upřímnost. Každý ji rád slyší, sám ji umí říci jen stěží.

Je kolem půlnoci, dopisuji tento text a pouštím si rádio. Ačkoliv jsem si chtěl pustit aspoň kousek z Vivaldiho Čtvera ročních období, naladil jsem nějakou českou stanici, kde hráli samé staré české fláky. Asi třetí skladba nesla jméno "O bláznech" a zpíval ji kdysi velký idol náctiletých holek, Michal Penk. Jeho slova jako by se mi hodila nakonec. "... Jen blázni stavěj most, jinejm pro radost, nejsměšnější bejvá upřímnost..."

Pro někoho třeba kýč, ale teď a v tuto dobu docela náhoda, říkám si. Stejně velká náhoda by to byla, kdyby si tento text nenašel někoho, komu by při jeho čtení více neujely koutky. Vzhledem k tomu všemu, co tu zaznělo, bych se vlastně ani sám nedivil...