Proč je tak „in“ strefovat se do Václava Klause

Možná je to náhoda, možná to je důsledek skutečnosti, že se u nás kvapem blíží prezidentské volby. A nebo tu je snad ještě něco zcela úplně jiného, čím by se dala vysvětlit skutečnost, že se v posledních týdnech v nejrůznějších novinách a časopisech doslova roztrhl pytel s rozsáhlými texty a kritickými eseji, které si berou na mušku současného prezidenta Václava Klause a jeho názory na nejrůznější oblasti společenské a odborné reality?

Tyto materiály nepíšou jen profesní žurnalisté, ale i vědci, publicisté a dokonce i doktorandi z vysokých škol. To je ale v pořádku, že paleta autorů je široká, protože co osoba, to jiný pohled na svět, jiný názor. V různosti názorů se však nachází jednotící průnik, a to ten, že téměř všechny texty se jeví, jako by si vytkly a priori za svůj cíl hlavu státu před čtenáři názorově znemožnit, okřiknout a tytéž názory zkritizovat na základě odlišné znalosti problematiky či životních zkušeností. Někdy to skoro vypadá, že pisatelé těchto textů mezi sebou pomyslně soupeří, kdo nasadí Klausovi slušivější psí hlavu.

Prezident svoji kůži neprodá jen tak lacino, o čemž svědčí jeho četné polemiky a reakce s příslušnými autory na stránkách dotyčných médií, další vyjádření prezentuje na svých stránkách v rubrice "Co Klaus neřekl". Zde obhajuje své názory, vyvrací námitky a tvrzení svých oponentů. Konečný úsudek a vlastní názor by si měli potom udělat samotní čtenáři, zda budou věřit tomu či onomu.

Ale o to nyní neběží a navíc, jestli někdo dokáže nejlíp obhajovat své názory, tak je to jedině Václav Klaus sám. Za úvahu však stojí skutečnost, proč je Václav Klaus tak častým terčem a proč tyto literární šťouchance jsou stále razantnější? Co tím autoři sledují?

Na úvod je potřeba objektivně říci, že za mnohé si „může" Václav Klaus sám. A to především tím, že je vidět, má na mnoho věcí své názory, které neustále a vytrvale šíří do světa, nejen v akademické rovině. Ale toto dělá již mnoho let a jeho názory se až na naprosté minimum výjimek nezměnily. Říká tedy stále totéž, co říkal před rokem, dvěma či pěti. Zaznívala tehdy tak sžíravá kritika? Ne. Proč tedy právě teď?

Ostatní čeští politici se ve srovnání s Václavem Klausem drží o několik koňských délek pozadu. Prakticky nepublikují a kromě besed pro studenty gymnázií téměř nepřednášejí. Jaké mají potom názory? Právě díky této tichosti to pak nikdo neví a tito politici je pak mohou účelově otáčet a ohýbat, jak se jim zrovna hodí. Nabízí se pak ještě jedna provokativní otázka: není většina politické reprezentace na názory tak skoupá kvůli tomu, že vlastně ničemu nerozumí a politiku fakticky bere jen jako technokratický výkon moci a směnu vlivu, funkcí a peněz?

Všichni v této zemi si už snad všimli, že Václav Klaus si ve své funkci majestátu libuje. Ví, že nad ním v této zemi už nikdo není a to lahodí jeho povaze. Z dřívějších dob se i ví, že před čím větším davem Klaus přednáší nebo hovoří, tím větší mu to činí potěšení. A většinou dokáže svou argumentací ale i svým nesporným charismatem získat na většinu posluchačů svoji stranu. Těm pak imponuje jeho vzhled a chování elegána a především jeho inteligence a přehled v mnoha oblastech. Právě zde zřejmě pramení prezidentovo obrovské sebevědomí. Může to být ale i základem argumentace jeho odpůrců, kteří mohou tvrdit, že více sice o mnoha oborech, ale má v nich jen povrchní ztuhlé názory a že plete páté přes deváté.

Je poměrně známý psychologický fakt, že každý člověk, který nabude nějaké vzdělání nebo dovednost, tak se ji snaží okázale dát najevo. Třeba už jen tím, že když před někým mluví nebo něco píše, používá cizí a odborné výrazy a do detailu poměřuje názor někoho jiného svým pohledem profesionála v určitém oboru. Pak už se dostáváme na tenký led slovíčkaření a šermování definicemi a teoriemi, kde už snad ani nejde o samotnou objektivní podobnost pravdy. Cílem je už naopak je, zašlapat a nepřijmout názory někoho jiného jen z pozice vyššího vzdělání v oboru. U lidí, kteří Václava Klause nemusí - a těch je v Česku taky dost - je tato touha o to větší. Protože komu se podaří veřejně si čechrat peří ve sporu s hlavou státu?

Nepramení snaha strefovat se do Václava Klause i z pocitu mé (naší) neznámosti a neatraktivnosti, že on je známý a slavný a já (my) ne? Že jeho poslouchají, oceňují, vyznamenávají a zvou a já (my) sedím doma a nevím co bych, nebo chci alespoň nějak dosáhnout nějakého uznání a veřejné pochvaly pro svou práci a zviditelnit se? Přitom právě příklad Václava Klause by mohl příkladem sebevědomého člověka, který se nebojí říkat své názory a neohýbá záda jen kvůli průzkumům veřejného mínění nebo skutečnosti, že prostě tento názor se někomu nelíbí. Proto by neměl být terčem, ale vzorem. Když ne kvůli ničemu jinému, tak alespoň pro tuto v Česku poměrně vzácnou vlastnost...