Politik-rebel aneb jak získat svou hodinu slávy

Poslanci Pohanka, Melčák a nejnověji i lidovec Hovorka. Říkají jim různě: konstruktivní poslanci, státotvorci, odpadlíci, rebelové, zrádci, škůdci - záleží, kdo příslušné hodnocení vypouští z úst. Objevují se tu i první náznaky o zařazení těchto jedinců na politické mapě, vládní politici hovoří o bývalých poslancích ČSSD jako o nové síle ve sněmovně, která je partnerem koalice. Přitom "politické přeběhlictví" (či opouštění vlastních stran, za které byli poslanci zvoleni, chcete-li) není v českém prostředí žádná novinka. Otázka potom logicky zní: proč to tito zákonodárci dělají? Možných odpovědí bude zajisté také několik. Ale skutečně morálně přijatelné zůstanou v menšině.

V letech 1992 až 1996 vládla v zemi koaliční vláda Václava Klause, která se opírala o (v dnešní době neslýchanou) většinu 105 křesel. Tato většina se před koncem volebního období ještě více rozrůstala, jak k vládním stranám se přidávali poslanci ze stran opozice a podle některých politologů měl Václav Klaus na jaře roku 1996 za sebou většinu okolo 115 poslanců. Otázkou voleb tehdy bylo, jak velkou většinu bude mít pravice i v dalším období. Jenže ejhle, volební kampaň ČSSD zabodovala a opozice rázem získala 101 křesel. Opozice to však byla nesourodá. ČSSD, komunisté a republikáni, proto jediným možným řešením se jevilo utvořit menšinovou koaliční vládu (opět pod vedením Klause), které umožní vznik svým odchodem ze sálu při hlasování o důvěře konstruktivní opozice ČSSD.

Pak už to dál mnozí znají: poslanci Wagner a Teplík se vzepřeli šéfovi sněmovny a ČSSD Miloši Zemanovi a podpořili rozpočet Klausově vládě, blokovali snahy o sesazení vlády až si zasloužili vyhazov z ČSSD. Teplík zamířil do řad ODS, Wagner zůstal nezařazený. Od nich byla se dala datovat moderní historie českého parlamentního přeběhlictví nebo rebelantství, kde potom následují jména jako Marvanová, Kott, Vrbík, Bielesz či Hojdar a nyní výše zmiňovaní tři pánové, plus občas poslanec Tlustý nebo několik dalších občanských demokratů.

Otázkou dnešní politické situace je, proč to zmínění poslanci dělají, že v situaci takřka patového rozložení sil takto balancují s vratkou českou politickou bárkou? Všichni říkají, že jim jde o dodržování stranického programu a slibu voličům. To je hezký důvod a hezky se to poslouchá, ale to by nesmělo zaznít v české politice, o které má většina českých občanů nevalné mínění. A předpokládám, že mnozí lidé takovému zdůvodnění ani nevěří.

Osobně se domnívám, že zde jde o něco jiného. V patové situaci se každý poslanec může stát kdykoliv hlavní hvězdou politiky. Něco si umane, řekne tu a tam, že nepodpoří něco a v tu ránu má přízeň médií na své zviditelnění zaručenou. Zajímavé je, že k těmto výstupům se kolikrát odhodlali poslanci, o kterých běžný člověk ani netušil že ve sněmovně sedí.

Jinou věcí pro rebelantsví může být pocit vzteku a ponížení, kterého se politikovi dostane od někoho jiného. U poslance Tlustého si totiž nemohu logicky odůvodnit nic jiného. On, hlavní ekonomická hvězda ODS, byl označen jako ten, kdo selhal profesně i lidsky a proto pro něho nebude v druhé vládě místo. A to samotným premiérem... Tlustý sice může maskovat své postoje do řečí o dodržování programu, ale v Česku vládne koalice tří stran, tudíž bez kompromisu je zde cokoliv nemožné.

Za první československé republiky zde platila taková zvyklost, můžeme ji nazvat bianco mandát. Tato praktika, která se mi jeví jako velice nemravná a diskutabilní, umožnila politickým stranám kdykoliv vyhodit poslance zvoleného na jejich kandidátkách kdykoliv se jim zlíbilo. Poslanci totiž vyplnili při zvolení hned svůj odvolací dekret a stranické sekretariáty do nich jen doplnily datum dne, kdy se jejich ovečky provinily. Nemravnost této praktiky spočívá v tom, že v dnešní Ústavě se píše, že poslanec se rozhoduje podle svého vědomí a svědomí, zatímco bainco mandát z něj činil loutku stranických sekretariátů.

Proto je dobré, že tato praktika zde neplatí. Fenomén přeběhlictví také morální není. Může to být sice prezentováno jako svobodné gesto svobodného člověka. Ale tady jde vždy o něco jiného a víc. Na konec tohoto uvažování nebo logiky, my běžní smrtelníci, nedohlédneme. Jednak to neumíme a jednak politici jakoby nám říkali, starejte se o sebe a dejte nám pokoj.