Opoziční smlouva – 10 let poté

Zítra tomu bude přesně deset let od chvíle, kdy došlo k podpisu tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Tato smlouva umožnila Miloši Zemanovi sestavit menšinový sociálnědemokratický kabinet, ODS na oplátku získala vrcholné funkce v parlamentu a zavázala se, že v průběhu volebního období nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě a pokud k němu dojde, tak tuto iniciativu nepodpoří. Zemanův kabinet tak mohl prakticky téměř nerušeně vládnout až do léta 2002.

A přitom mohlo být všechno úplně jinak. Stačilo jen, aby se v onom parném létě tehdejší šéf Unie svobody Jan Ruml nechal přesvědčit předsedou lidovců Josefem Luxem a vstoupili společně do vlády s ČSSD. Takový kabinet by měl, do té doby takřka nemyslitelnou, většinu 113 hlasů v Poslanecké sněmovně. Tehdy zvítězila však osobní nevraživost mezi šéfy Unie svobody a ČSSD a z návrhů na společnou vládu sešlo. Nedohojené jizvy ve vztazích mezi čelními politiky a stále přežívající klima z dob tzv. sarajevského atentátu pohřbily i další možnou variantu vládní většiny, a to ODS, KDU-ČSL a Unie svobody, která by měla 102 hlasů.

A tak přišlo, co skoro nikdo nečekal. Dva donedávna nesmiřitelní protivníci Miloš Zeman a Václav Klaus poměrně rychle nalezli společné řešení, které učinilo ze zbylých stran i prezidenta Havla pouhé statisty. Oba politici si fakticky vyměnili role, které jim patový výsledek přisoudil již o dva roky dříve, jen s tím rozdílem, že tehdy je k dohodě přinutil Havel, teď se dohodli bez požehnání z Hradu a prezident byl postaven před hotovou věc.

Následující čtyři roky díky slibu ODS neshodit vládu se nesly v klimatu relativní politické a ekonomické stability. Vše však bylo vykoupeno nečistými praktikami při obsazování pozic ve vlivných úřadech, zadávání předražených zakázek či snahami omezit nezávislost centrální banky nebo okleštit pravomoci prezidenta. Ale též rozmachem nejrůznějších občanských výzev, které však postupně utichly. Ne snad kvůli svému smyslu a obsahu, ale často protichůdným či nesrozumitelným zájmům jejich představitelů.

Samotnou kapitolou byla snaha změnit volební systém. Navrhovaný model (tzv. Koudelkova metoda) ve svém důsledku přinášel mnohem disproporčnější model než klasické většinové systémy a fakticky by vymazal malé strany z parlamentu. Zásah Ústavního soudu sice většinu částí volební reformy zrušil, zůstalo tu však torzo či jistý kočkopes, který jak v roce 2002, tak i o čtyři roky později vygeneroval výsledek, který neumožnil sestavit silnou vládu a politická reprezentace nebyla schopna dohodnout se na efektivnější náhradě.

Negativním výsledkem nestandardního uspořádání v rámci opoziční smlouvy byl nárůst obliby KSČM ve volbách 2002. O čtyři roky později, kdy už volby probíhaly ve standardním duchu pravice-levice a vláda-opozice, se již ukázala skutečná síla komunistů, která je výrazně nižší.

A na závěr tu je ještě jeden z výstupů opoziční smlouvy. Tento pakt udržel v roce 1998 na politickém výsluní Václava Klause. Ačkoliv v roce 2002 utrpěla jeho strana větší porážku než o čtyři roky dříve, rýsovala se tu pro něho jiná výzva - prezidentský úřad. A na ten nakonec dosáhl. Což bylo tehdy stejně velkým překvapením, jako podpis oné opoziční dohody, navždy v dějinách zapsané pod datem 9. července 1998.