Denně sledujeme televizi a filmy, denně čteme noviny. Co si z toho odnášíme? Je to víra, že vše, co je nám prezentováno, je pravdivé a jediné možné. Nebo nás to pohání kupředu za věděním a na jeho konci za poznáním, že skutečnost bývá mnohdy jiná, někdy až diametrálně odlišná. Nebo je nejlepší vůbec nic neřešit, po ničem nepátrat, nepřepínat a zůstat v klidu?
Předpokládám, že většina z vás viděla Formanův film Amadeus. Slavný režisér ve svých nedávno vydaných pamětech o něm píše, že smích připomínající zvířecí hýkaní, kterým ve filmu exceloval představitel Mozarta Tom Hulce a jež byl převzat i z původní divadelní hry Petera Shaffera, kterou svým osobitým způsobem převedl Forman na stříbrné filmové plátno, má svůj prapůvod v deníkovém zápisku jakési šlechtičny či komtesy, před kterou se prý skladatel takto smál. Nikdo jiný to nepotvrdil, ale pro dramatickou látku divadla a posléze i filmu se tento charakterový rys hodil. Stejně dále jako rozpustilost až vulgarita salzburského génia, intriky jiného skladatele Salieriho a charakteristika dalších postav tohoto velkolepého filmu. Kritika psala, že právě tento film rozdmýchal celosvětovou mozartovskou horečku a zpřístupnil skladatele lidem, kteří by jinak o tuto hudbu vůbec nezavadili. Hudební historici a znalci však vztyčili prst se slovy: pozor, mnoho věcí je uměle přetvořených, tedy ne na pravdě se zakládajících. Nemá cenu teď zde vypočítávat, kde všude se tvůrci odklonili od skutečnosti, zájemce o tuto látku si je ostatně může vyhledat v nepřeberném množství literárních materiálů.
Obraz jiný. Film "Člověk proti zkáze" pojednává o posledních letech života slavného českého spisovatele Karla Čapka. Film opět nabízí náhled na několik významných osob naší historie. Tak třeba scéna z tradičního setkání "pátečníků" na Čapkově zahradě. Bratři Karel a Josef, spřátelení další autoři Poláček, Vančura a tak dále diskutují o situaci v Německu a svém náhledu na českého člověka, přitom popíjejí víno. Náhle přichází zpráva, že se dostavil prezident Masaryk a literáti uklízí džbánky s vínem pryč ze stolu. Po chvíli diskusí Masaryk vše bystře rozpozná (na ubruse totiž zůstávají kroužky po orosených sklenicích) a vyzývá literáty k větší občanské kuráži a že už se před starým pánem nemusejí stydět upíjet víno, jež kvůli tomu, že kdysi varoval před metlou alkoholu... Celý tento film je opět plný zajímavých osobních charakteristik, jsou i tyto nějak přitažené za vlasy...?
Pochopitelně mohl bych jmenovat mnoho dalších filmů na historická témata, kde vystupují osobnosti známe z análů dějepisu. Co těmito příměry ale sleduji?
Je to prosté. Mnoho informací o své historii čerpáme právě z těchto pramenů, tedy z reprodukovaného umění. Máme tendenci jim věřit a věříme jim. Mnohdy se nepídíme, jestli to tak bylo či nikoliv. Právě toto je ideální podhoubí pro autoritářské či totalitářské diktatury, ostatně filmy z období vlády komunismu nám přinášely na určité události či osobnosti jen jednostranný pohled.
Celou pointu bychom mohli ale přesunout i do dnešní doby. Dnes už asi někoho nenapadne hledat ve zpracované historické látce nějakou zlou ideologii, nicméně pokřivené nebo nejrůzněji upravené informace přijímáme i nyní. Je to prosté, věříme tomu, co napíšou noviny a odvysílá televize. Ale je to ve skutečnosti tak? Co my víme, jak se v tom projeví osobnost autora nebo záměr zalíbit se určité skupině lidí, pro které je jeho tvůrčí produkt primárně určen? Z takového produktu se pak může stát něco, co se považuje za nezpochybnitelný fakt a jedinou možnou pravdu. A rázem se dostáváme ke stejnému problému, jako u filmové látky. Hledíme na televizi či v kině na plátno a věříme. Čteme zprávy v novinách a věříme jim. A co když se po určité době ukáže, že to tak nebylo a byli jsme záměrně nebo v té době nevědomky uvedeni v omyl.
Vyplývá z toho vlastně jediné. V dnešní době se vlastně pohybujeme ve světě zrcadel. Vidíme v nich jen to, co chceme my, respektive co chtějí ostatní, abychom viděli. Jak říká klasik "není důležité co vidíte, ale odkud to vidíte". Proto by měl člověk na vše pohlížet s určitou rezervou a zůstat nohami na zemi. To se mi to ale pěkně mluví, že? Vím, že člověk snadno a rád uvěří příjemným věcem a též vím, že občas létat v oblacích se mi líbilo. Některé konce nebo pády na zem bývají nepříjemné a bolestivé a pramení z toho, že jsme nemohli nebo spíš nechtěli slyšet a vidět. Ale pády nikomu nepřeji a všem, kteří moji dnešní úvahu dočetli až sem děkuji za pozornost a přeji hezký den.
