Mnoho let patřím mezi poctivé pijáky kávy, někdy si dám i tři porce kofeinu za den. Ale dělám velký rozdíl: není "káva" jako "kafe".
Pro pondělní odpoledne či podvečery mám už drahnou dobu stejný rituál. Pokud nemám dovolenou nebo se nestane nějaká nepředvídatelná situace, zamířím do své oblíbené Literární kavárny nedaleko Staroměstského náměstí. Tam si sednu do nějakého zapadlého koutku, objednám si pořádný kýbl kafe, dvojku bílého střiku k tomu a rozevřu si čerstvé vydání Respektu. Od té chvíle pro mě okolní svět neexistuje. Nemám potřebu s nikým mluvit, začtu se do reportáží a jen hlavu odkloním, když se chci napít chladnoucí kávy nebo střiku. Za chvíli si dám ještě jeden střik, někdy pak ještě jeden. Mezitím stihnu přečíst cca 16 velkých stran textů a nad mnoha věcmi pouvažovat. Například před lety mě i zde napadlo, o čem budu psát svoji diplomovou práci.
Do stejné kavárny chodím i jindy. S přáteli nebo s dámskou společností. S přáteli to byly podvečery během našich studentských let, kdy jsme se dokázali nad šálkem čaje či půllitrem piva dlouhé chvíle dohadovat o pravomocích francouzského či amerického prezidenta, o strašných filozofických traktátech, které jsme se museli naučit, ale i o tom, že naše spolužačka K. je pěkná mrcha, protože se s náma baví, ale to je asi tak všechno. Někdy intelektuálský někdy kvaziintelektuálský řeči či kecy.
Kafe s dámskou společností už je ale něco jiného. Je v tom už jistý prvek intimnosti. Otázkou "nezajdeš se mnou na kafe" už to není jen o posezení nad šálkem čehosi, ale jde především o důvěrný kontakt, který v běžném dni tolik chybí. Zde člověk může řešit mnohé ze svého soukromí a především už tady upadají trošku všední bariéry. Řeči běží, člověk se soustředí na toho druhého, ale z kafe nic nemá. Tak na co sem vlastně šel?
Zažil jsem mnohokrát všechny tři roviny a proto si dovoluji definovat rozdíl mezi "kávou" a "jít na kafe" a dělám zde velké rozdíly. Dát si osamoceně kávu a něco přitom číst znamená jen se soustředit na tu činnost, ale i na tu kávu. Proto například o víkendu si nosím noviny domů. Mám tam klid a tu svou pořádnou kávu. Dát si někde presso nebo capuccino, tak to nestihnu přečíst ani titulní stránku. "Jdu-li však na kafe", musím se soustředit už na toho druhého.
Co jsem tím vším chtěl říct? To, že mám rád tu starou atmosféru starých kaváren. Kde je přítmí, do očí štípe kouř a u stolečků sedí lidé, kteří si něco čtou nebo píšou. Jindy zde vystavují své obrazy nebo dělají autogramiády nebo autorská čtení svých děl. Takové prostředí je velmi obohacující a jsem rád, že tu posledních pár kousků zůstalo a odolává moderní kávové kultuře. Aby si to člověk opravdu užil a vychutnal, je nejlepší, když tu je sám. Jedny noviny pro více očí je trochu o ničem.
Takže kam dneska zamířím? Je to předem jasné. Nový Respekt mi leží na stole a ještě jsem se do něho a ni nepodíval. Ale v Literární kavárně si ho velkou část přečtu a pokud v něm bude něco echt zajímavého, třeba se o to s vámi podělím na tomto blogu někdy v příštích dnech.
