O hrozbě rezignace vážně i nevážně

Je to taková nepříliš originální forma nátlaku. Když se něco nepovede, nepodaří, neklapne, tak odstoupím, sbalím čemodan, půjdu pryč, kašlu na to a na vás taky a dělej(te) si co chceš. Každý čas od času podobnou hrozbu vysloví, pak se jí nějaký čas zuby nehty drží a pak když vidí, že by se musel poroučet nebo vyklidit pozici, začně svoji hrozbu relativizovat, omlouvat, hledat skulinky či cestu zpátky. No zkuste například uprostřed dnešního horkého dne v práci říci: jestli se do hodiny venku (a tady taky) neochladí alespoň o deset stupňů, tak si dávám pro dnešek padla. Nemusím být moc velký věštíř, abych odhadl, jak to dopadne. Ale teď trochu z jiného soudku.

"Když nesestavím státní rozpočet se schodek do tří procent HDP, odstoupím," hrozil nedávno ministr financí Miroslav Kalousek. V neděli média (sice poněkud zkratkovitě, protože to tak přesně nezaznělo) pustila ke špalku dalšího ministra, tentokráte Petra Nečase, který nepřímo národu sdělil, že by nechtěl být ministrem, kdyby se mu nepodařilo prosadit důchodovou reformu.

Obě tato prohlášení teď v nejbližších dnech a týdnech půjdou řádně na přetřes. Nejen díky tomu, že teď média zažívají krutou a velice deprimující okurkovou sezonu a v novinách se dostává sluchu a vidu informacím tak pátého stupně významu, ale i díky tomu, že obě události tu budou coby dup. A pak se mohou dít věci... Bylo by teď neslušné spekulovat, jak se oba pánové zachovají, když se jim náhodou slib nepodaří dodržet. Oba nejsou žádní političtí zelenáči a mají v parlamentu to své odsezeno a věcí své o tom, jak to v politice chodí. Jejich prohlášení je proto možno chápat jen jako balonek pro média, ale i nátlak na ostatní spolustraníky či opoziční politiky, že situace vážná. No vážná...., vážná situace by tu byla stále, tedy kdybychom veřili všem katastrofickým scénářům, které jsme tu za poslední léta slyšeli. A výsledek? Uvidíme, třeba se i tu potom najde nějaká rétorická klička, jak dát hlavu ze špalku pryč.

Ale proč se bavit jen o politice? Každý muž může zalovit ve svém mládí.

"Jé, ahoj Kláro (Moniko, Martino, Kristýno, Petro, Katko, Vendulo či Markéto). Nešla bys se mnou do kina a pak na kafe?" "Nechce se mi (nejdu; nemám čas)." "Nepovidej. Pojď, jenom by ses doma nudila a nebo jen s kámoškou drbala své okolo." "Fakt nejdu." "Tak víš co? Vlez mi na hrb a už tě nikdy nechci vidět a příště až zase budeš něco chtít, tak si zajdi jinam." A jak to dopadlo? Nasupenost a uražená ješitnost šla za pár dnů či týdnů stranou a jedovatá slova byla brána zpět. Někdo se k tomu postavil čelem, někdo se tvářil jako by nic. Ale všichni do jednoho poznali, že dávat taková silácká prohlášení nemá smysl.

A myslí si to i naši politici, tedy v poslední době dva - Kalousek a Nečas? Brzy uvidíme. Já jen, aby to nedopadlo jako s mojí otázkou na začátku tohoto článku? Protože vedro nevedro, všichni zůstaneme v práci...