... ale usnula mi na rameni a já jsem dumal, jak bych vypadnul. Myslel jsem si že je to láska a psali jsme si tak dlouhé dopisy, že už jsme si pak neměli co říct ... Už je to 15 let od doby, kdy tato skladba od skupiny Mňága a Žďorp z Valašského Meziříčí vpadla mezi posluchače a stala se jedním z hitů té doby, kdy se měnil vkus a pocity mladých lidí jako aprílové počasí. Léta běží, ale hit zůstal. O jeho neklesající popularitu se postaral i současný ministr vnitra Ivan Langer, když nedávno vyšlo najevo, že si v klipu vystřihnul hlavní roli...
Když jsem se dočetl v programu Lucerna Music baru, že tento čtvrtek zde vystupuje tato (skoro už legendární) skupina, je už téměř na beton jasné, kam zamíří ve čtvrtek večer moje kroky. Mňágu jsem už za ta léta viděl při nejrůznějších příležitostech asi dvacetkrát, ale za poslední řekněme rok dva ani jednou.
Nedávno jsem doma našel hodně zaprášenou kazetu skupiny "Made in Valmez", která byla debutovým albem na kazetě a cédéčku a světlo světa spatřilo už v roce 1991 (o rok dřív vyšly první čtyři skladby na černé LP desce). Vím, že když jsem tenkrát kupoval sestře toto album k Vánocům, stála kazeta 59 korun (československých). Příští rok vyšlo album "Furt rovně", které už mě přišlo o dvacku dráž...
Jeden nedělní večer, když jsem mířil autem do Prahy, jsem si ono album "Made in Valmez" pustil a později jsem objevil i nějaké nahrávky z další desky. To, že skladby obvykle hrané v rádiu nebo koncertech si člověk pamatoval, je logické, ale já si pamatoval i ten zbytek, ačkoliv tento styl hudby tehdy v té době nebyl až zas tolik mým šálkem kávy. Byla to tehdy zajímavá doba. Člověku tehdy zdaleka ještě nebylo ani patnáct let a pokud šel na koncert, musel být hned po koncertu a v pořádku doma. V následujících letech už se režim uvolňoval, ale to už do hledáčku přicházely jiné zájmy. Ačkoliv tehdy byla hitem brazilská skupina Kaoma a její Lambada, četné skupiny náctiletých lidí chodily na Mňágu, Psí vojáky, Tonyho Ducháčka a tak dále, o popularních tehdy ještě aspoň trošku metalových Kabátech či punkově laděných Tří sester ani nemluvě... Letěly flanelové kostkované košile, černé vydojené mikiny s kapucí a černá trička, manžestráky a čím více cingrlat člověk na krku měl, tím lepší byl. Kluby a koncertní sály na malých městech i venkově praskaly ve švech, mládež okoušela kulturní a duševní svobodu, která byla ještě před několika lety nemyslitelná. Náctileté holky utápěly v levném alkoholu žal, že je tamten nechce a u mladých hippíků či kotletářů to bylo obráceně. Poté co kámoška nebo kámoš jim udělal vrbu, do které se mohli vykecat a ulevit svým myšlenkám, následovala cesta domů a do temné noci zněly popěvky i z Hodinového hotelu nebo dalších songů á la Valmez. Byla to realita a tehdejší doby. Nemyslím si, že se pocity nějak významně změnily, jen jejich vnějškové projevy či řešení jsou trochu jiné.
Vzpomínka na tehdejší dobu působí jako vyprávění z jiné planety. Ale stále je ještě hodně takových, kteří si ji alespoň za čas rádi připomenou. Proto je fajn, že se podobné akce konají. Může si vybrat, kdo na ně chce jít a kdo ne. Přitom to je vlastně stejné, jako když si prohlížíte své album z dětství. U některých fotek se taky začervenáte. Začervenáte, ale nevyhodíte je.
Na závěr ona hudební tečka. http://www.youtube.com/watch?v=ZI-rNR0fPFY
