Mirek a Jiří roku 2010: komedianti nebo kamarádi?

Sledovat nedělní politické debaty je většinou risk, že ztratíte chuť k obědu. Diskusní přemety a přetahování politiků nejrůznějšího názoru, jadrnosti slovníku, stranického postavení i tělesné váhy jsou "vskutku" vývozní chloubou české demokracie. Ono to už téměř pokaždé vypadá, že politici ještě zkouší, co člověk u televize unese, než ji vypne a nebo pustí si něco jiného. Ostatně je zima a třeba na takovém Eurosportu je o víkendu pokaždé na co koukat.

Nicméně někdy je dobré udělat výjimku, "obalit" si nervy do mokrého ručníku a tu hodinku s našimi chytrolíny vydržet. Třeba dnes. Po dlouhé době se u Václava Moravce potkali Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem. Je to logické. První debata letošního roku ve veřejnoprávní televizi, tak už tu bývá takovým zvykem, že se střetnou lídři dvou nejsilnějších stran. Navíc, letos jsou volby, tak je dobré si oba pány poslechnout.

Každopádně ten, kdo neviděl a neslyšel, vůbec o nic nepřišel. Oba pánové se přetahovali o ničem, spíš zkoušeli, kdo vymyslí lepší bonmot na toho druhého nebo jeho stranu. Řekli to, co museli. Protože věděli, že na ně koukají statisíce diváků, tak jim potřebovali prodat svá hesla a trumfy. A hned několikrát je zopakovat, aby je zabednění lidé slyšeli, rozuměli jim a hlavně!... si je zapamatovali.

Kdo vydržel první část debaty do jedné hodiny a pak si ještě makabristicky přihodil dalších cca 40 minut na ČT24, zjistil, že se vůbec nic nedozvěděl. Pánové se prostě rozhodli, že si vyškrábou a zahrají národu komedii, na kterou je víceméně už zvyklý. Nikoho se ptát nebudou, zda se jim líbila, či nikoliv. A pokud někdo se ozve, tak ho označí za remcala. Jen ať si remcá, ale hlavně ať platí! zní v jedné pohádce. A to samé je i tady.

Mnohem zajímavější než plytké debaty a upocená čela ve studiu je skutečnost, jak se politici k sobě vzájemně chovají, když zhasnou červená světla u kamer. To už tak nesmiřitelní nejsou, to už je jiná sorta. Plácají se po ramenou, tykají si a vzájemně vtipkují, ba i to kafíčko si spolu vypijí. A pak přijde dramaturg a řekne: pánové na plac! Oba na sebe mrknou a řeknou si, "tak jim to jdem sehrát".

Zásadní problémem obyvatel české kotliny je fakt, že všemu, co vidí v politických debatách, nebo si přečtou v novinách, považují za svaté. Ale ono to tak není. Média většinou jen přinesou odraz toho, jak se politici a další veřejní činitelé před nimi chovají a projevují. Ale to je stejně jen póza, skutečnost je pak někde jinde. A určitě není tak vyhrocená. Ale v tom je problém. Protože by si člověk, posluchač a čtenář nepamatoval šedou informaci bez nějakého útočného přesahu, tak politici do nich balí svá prohlášení. Protože vědí, že budou v médiích řádně rozmáznuta.

Čeští politici jsou komedianti, ale zároveň i kamarádi. Obě role umě střídají, jak je třeba. Problémem jen je, že člověk se občas ztrácí v tom, která role jim je bližší a která je ta skutečná. Ale jistotu mají, že za ni - ať je jakákoliv - musí zaplatit. Stejně jako v divadle. Je tu ale malý rozdíl. Do špatného divadla se člověk nevrátí, jenže z tohoto - z české politiky - se odejít nedá.