Ministr kultury Jehlička podle dnešní MF DNES asi bude škrtat či omezovat státní dotace pro vybrané kulturní akce. Důvod? Dostane od státu méně peněz. Je logické, že subjekty, které budou případnými škrty postiženy, se hlasitě zlobí. Kdyby se ale hlasitě měli zlobit všichni, kterým stát nechce více pustit žilou, tak by tu byl všude pěkný rámus. Nejhorší na tom ale je, že mnozí z těchto rámusících mají pravdu.
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech patří mezi nejprestižnější svého druhu na světě, mezi takzvané áčkové. Je v dobré společnosti zvučných jmen jako Berlín či Cannes. Kdysi ho pořadatelé převzali od státu a vrátili mu mezinárodní lesk. Podpora státu ale zůstává nemalá. Nic naplat: třicet milionů je třicet milionů. Příští rok je možná festival nedostane. Charismatický prezident festivalu Jiří Bartoška se zlobí "ať nám je klidně vezmou a podporují si desítky jiných nepovedených akcí". Milovníci festivalu si řeknou "on má pravdu". Ale co pořadatelé těch méně povedených akcí? Vždyť i oni se mohou tímto citátem cítit uraženi, ačkoliv nebyl zřejmě a priori míněn proti nim.
Každá strana nebo začínající vláda se zaklíná tím, že přidá více peněz na vědu a výzkum nebo vysokým školám. Tváří v tvář realitě státního rozpočtu a možnostem státu pak začne pomalu couvat a místo masivní podpory pak na příslušné kapitoly proudí drobné, nebo zůstává původní stav, nebo se dokonce ubere. Příslušné instituce hlasitě protestují. Stejně jim to nakonec nepomůže. Ministři řeknou "prostě nemáme, tak nedáme". To, že ubírají kapitole, která znamená základ budoucí prosperity a bohatství země, je zjevně malý a tichý argument.
Příslušné akce či kapitoly ale přitom nejsou závislé jen na státních, tedy veřejných penězích, ale i na penězích z privátní a byznys sféry. A koneckonců odsud sem i plynou. Ale stejně to mnohé akce nespasí.
Lze porozumět argumentům ministrů především toho financí, že velkou část vládních výdajů podvazují zákony (tzv. mandatorní výdaje) a jsou tedy předem dány, s ostatními penězi ale ministři nakládají podle vlastního uvážení. A koneckonců i mandatorní výdaje jdou reformovat, stačí k tomu málo i svým způsobem strašně moc - změnit zákony. Nebo důsledně prosazovat svoji prioritu. Ale na druhou stranu si zase vezměte, jak velice nepopulární by bylo, kdyby některá strana řekla svým potenciálním voličům - zvýšíme vám daně, nepřidáme tu a tam nebo vám sebereme sociální dávky. A proto to žádná strana neudělá.
Současná nepřehledná situace je tedy jedním z produktů současné podoby vládnutí (nejen té vlády dnešní, ale i těch předešlých). Kabinety odkládají důležité kroky, protože se obávají negativní reakce a sunou potřebné reformy před sebou. Když už jsou donuceni šetřit, tak škrtají tam, kde nemají. Ale nám to asi vyhovuje. Naše rozpolcené volební preference neumožňující jakoukoliv razantnější změnu tomu budiž více než pádným důkazem.
