Jaroslav Uhlíř prostě umí!

Letní hudební festivaly jsou si v mnohém podobné jako vejce vejci. Nejen stánky s pivem, pečenými kuřaty, kadibudkami, ale i vystupujícími kapelami. Většinou se však na takové akci najde alespoň interpret či skupina, který prostě vynikne tak až se člověk diví a hledá vysvětlení. V sobotu jsem na jednom takovém festivalu byl a tentokráte pro mě oním jedinečným interpretem nebyl nikdo jiný než Jaroslav Uhlíř. Slyšíte správně!

Když si přečtete na plakátu nějakého rockového festivalu jména skupin či zpěváků jako je pan Uhlíř, mnozí se začnou divit, cože ten chlapík tam chce jako předvést. Hrát připivněným máničkám, pankáčům, přihuleným dredařům a podobně... Ale jde to. Kdysi s těmito dramaturgickými experimenty začal legendární trutnovský Woodstock a s odstupem mnoha let v tom pokračují i další festivaly. A vůbec to není na škodu věci.

Ale zpět k panu Uhlířovi. Je sobota odpoledne, přibližně okolo páté. Na velkém pódiu není nic, jen zapojené elektronické piano. Za chvíli přichází nenápadný menší muž v obyčejných kalhotách a košili a sedá k piánu. Je takový domácký a přátelsky bodrý, až to trošku zaráží, koneckonců zná ho každý. Jiní by třeba dali na odiv svůj hvězdný odlesk. Uhlířovy hbité ruce za chvíli začínají jezdit po klávesnici a začínají tvořit jednu známou melodii za druhou. Všichni je znají, i když jsou třeba z pohádek. Po každé skladbě následuje aplaus, až je z toho Uhlíř trošku na rozpacích. Ale pokračuje dál, vyzývá tisícový dav pod podiem ke zpěvu.

Dramaturgie je neúprosná, za 25 minut už má vystupovat jiná kapela, Uhlíř se musí rozloučit. Ale lidi ho nechtějí pustit, hned třikrát se vrací, aby přidal (to se ten den nepovedlo nikomu, ani Davidu Kollerovi či No name). Definitivní konec, Jaroslav Uhlíř se loučí, uklání se a mává a jakoby stále nevěřil, co je ruce zahrály a on kdysi společně se Zdeňkem Svěrákem složil. Za chvíli už kunčickým areálem duní těžké rockové riffy a dav se rozběhl i k dalším pódiím.

Jaroslav Uhlíř a jeho vystoupení bylo hodně příjemné a sympatické. Asi málokdo si ho v dnešní době pustí doma z CD (já ho taky nemám), ale poslech jeho starých skladeb na hudební akci či festivalu nikomu neuškodí. Spíš si řekne, co všechno složil tento nenápadný pán. Jeho písničky jsou přitom notoricky známé všem, ale jejich autor stojí nohama na zemi a nemá žádné hvězdné manýry, jako rádoby umělci a takzvané star, které plní bulvár a jemu podobné potištěné nesmysly.