Diskuse prezidentských kandidátů Václava Klause a Jana Švejnara na senátním klubu ČSSD a před objektivy televizních kamer nabídla tragickou podívanou. Máme-li jednou do budoucna uvažovat o přímé volbě hlavy státu, která by přinesla nutnost takovýchto debat, mohli jsme názorně vidět, jak by taková debata vypadat neměla by a nemá. Navíc přinesla výsledek, který senátoři ČSSD od počátku nechtěli: Klaus v duelu svého soka pokořil.
Absolutně chaotická organizace debaty a nešťastně zvolený formát znemožňující uchazečů reagovat jeden na druhého, dostal zásah hned na samém počátku. A už se z něho nevzpamatoval. Diskutující velice rychle pochopili, že v takové situaci je nejlépe odpovídat jako druhý, aby ve své odpovědi stihli replikovat i odpověď toho druhého.
Diskusi dominovala neprezidentská témata. Otázkou pro příští hlavu státu je určitě důležitější přímá či nepřímá volba hlavy státu, institut referenda, možná reforma volebního systému či vztahy s USA a Ruskem. A z toho v seznamu otázek nezaznělo nic. Senátoři ČSSD svůj historický čin a prvenství v oblasti prezidentských debat nezvládli. Z jejich dotazů byla více než patrná snaha pokládat takové dotazy, o nichž věděli, že budou vodou na mlýn Švejnarovi. Ostatně o svém favoritovi měli už jasno předem. Dotazy tak připomínaly spíš hodně nepovedené kolokvium z prvního ročníku vysoké školy, kdy jsou studenti ještě hodně nervózní a ve svých představách prostodušné naivní.
Duel uchazečů se neměl povést. Záměr byl jediný a jasný: dusit Klause a nahrávat Švejnarovi. Tento okatý záměr se nepodařil, Klaus vyložil své silné zbraně na stůl, Švejnarovi sebral výhodu domácího prostředí a odsoudil ho do role urputně bojujícího komparsisty. Koneckonců větší emoce se linuly celou debatou. Ty však byly důsledkem způsobu jejího vedení a obsahu. Bylo to hodně nepovedené divadlo.
