Bývalý ministr zahraničních věcí a možný kandidát na post prezidenta Jiří Dienstbier se zhurta obul do současné hlavy státu Václava Klause. Okřikl ho, že nemá být všeználek. Podle všeho tak Dienstbier už rozjel nulté kolo své prezidentské kampaně. To první, ostré začne, až bude oficiálně nominován. Ale třeba i nebude. Je však jisté, že své nulté kolo totálně zpackal a na konci celého maratónu bude i on stát hluboko v poli poražených.
Proti Jiřímu Dienstbierovi nic nemám. Vlastně přesněji řečeno, téměř jsem na něj pozapoměl. Jak se říká, sejde z očí - sejde z mysli. Ale on je náhle zpět a touží po křesle na Hradě. Koneckonců proč ne, zkusit to může. Nikdo nemá právo mu to zakazovat.
Nicméně jako maximálně amatérský a nešťastný vidím způsob, jakým svoje (zatím neoficiální) tažení na Hrad začal. Ano, je pochopitelné, že u mnoho lidí jeho chlapácké a protiklausovské řečnické svičení zabralo. Existuje tu stále minimálně třetina lidí, kteří Klause nemusí a Dienstbier pojmenoval to, co si oni dlouho myslí. Ve vzduchu je náhle cítit potřeba konfrontace, vymezení se. Přituhuje, místo na Hradě je jen jedno a to místo zaručuje důstojnost a lesk. A obdiv lidu. Od dob první republiky je tu prezident vnímán jako polobůh. A pan Dienstbier si to ve své plamenné řeči asi neuvědomil, že se bude hrát právě o prezidentský majestát.
V žádném případě nemám nic proti polemikám a kritickým komentářům na adresu Václava Klause. Ať média píšou, kritizují a polemizují. Ale člověk, o kterém se uvažuje jako o soupeři na post prezidenta, by si měl nechat řádně ochladit krev, než zase půjde do televize. Takhle budoucí prezident prostě nemluví. Osobně si tipnu, že i kdyby Dienstbier nakonec nominován byl a klidně i všechny možné strany mu přislíbily podporu, tak nakonec mu vítězný vavřín uteče. Jako kdysi Janu Sokolovi, Jaroslavě Moserové či Miloši Zemanovi. Dienstbier zůstane pak jen jako kapka ve velkém poli poražených. Ale chce-li to zkusit, nebraňme mu v tom. Má na to své právo.
