To jméno bude mít váhu, až to břinkne! To tvrdili veřejnosti opoziční sociální demokraté o člověku, kterého vytáhnou jako tajný triumf do prezidentské volby. Jméno pochopitelně neřekli a jen tak brzo neřeknou. A však udělali to záměrně - snaží se totiž vnutit všem dojem, že vše mají pod kontrolou, usilovně na tom pracují a vše je takřka "před podpisem". A mnoho lidí jim to takto i zbaští. Přitom tito lidé netuší nebo nechtějí tušit, že tyto proklamace pronáší ČSSD v situaci hráče pokeru, který už na sobě má jen kalhoty (o vše ostatní už přišel) a že žádného silného kandidáta nemá a vše je jen prostý trik.
Obdobně sociální demokraté prezidentskou volbu zpackali i před pěti lety. Uděláme vnitrostranické referendum, aby všichni věděli jak jsme otevření všem názorům, a vítěze navrhneme do prezidentského klání. Referendum nakonec skončilo fiaskem a hlavně přineslo výsledek, který ČSSD nechtěla: 1. Zeman, 2. Bureš a až teprve třetí Otakar Motejl, jenž byl tehdy velkým favoritem veřejných průzkumů. Účast kolem 12 tisíc straníků ČSSD i příznivců strany. Trochu malé číslo, že. Navíc Miloš Zeman řekl, že do první volby nepůjde, tak šel místo něj Bureš. Nakonec se ukázalo, že ani nedostal všechny hlasy své strany a ve volbě propadl. Se stejnou ostudou se musel o necelé dva týdny později poroučet i Miloš Zeman, ač považován za velkého favorita. Ten získal mnoho hlasů od komunistů, nevolili ho zase jeho někdejší stranické spoluovečky... Což expremiér vnímal jako ránu dýkou do zad.
Proto se ani nelze divit jeho názorům, když teď říká, že Václav Klaus je dobrý prezident a není třeba ho měnit. Ačkoliv Klaus a Zeman byly těžké politické váhy, které nechalaly jedna na druhé suchou nit, oba měli mezi sebou něco co dnešní politice chybí: vzájemný respekt, uznání a schopnost dodržet dohodu... Navíc je pojí téměř čtyřicetileté přátelství z dob, kdy žádná ODS či ČSSD neexistovaly.
Prezidentská volba a předcházející kampaň před pěti lety byla taková zvláštní. Vypadalo to, jako by si jednotlivé strany neuvědomovaly co je ve hře. Své kandidáty sice formálně podpořily a zaštítily je, ale - s výjimkou ODS a Václava Klause - si vše ostatní museli jednotliví kandidáti vyběhat sami. A tím jak rychle běžel čas, zúžoval se prostor a nepřipravení kandidáti byli taháni jako zázrační králíci z klobouku, proto bylo zcela logické, že jejich přízeň nemohla dosáhnout takové výše, kterou měl Klaus, za nímž (tehdy na kolena sražená ODS) stála jako jeden muž.
Současná situace se až nápadně té době podobá. Václav Klaus stále nezná oficiální jméno svého protikandidáta či protikandidátů. A to je veliká chyba. Veřejnost má právo jej znát, aby ho mohla s Klausem porovnat a udělat si o něm obrázek a dozvědět se něco více o jeho názorech, na nejrůznější okruhy problémů. Vše nasvědčuje, že i ona deklarovaná antiklausovská koalice byla od svého počátku chiméra a spíš zbožné přání několika partajních náčelníků. Když se mlha zvedne, najednou všichni vidí, že černého Petra v rukou opět drží ČSSD. Slibuje silného kandidáta, přitom všichni o kterých se uvažuje, to odmítli a nebo chtějí jasné záruky, že nebudou jen do počtu. Ty jim strana nedá a proto raději kandidaturu odmítají, jsou si vědomi, že proti nim stojí silný soupeř, kterému stačí získat jen 19 hlasů jiných zákonodárců než z ODS.
Celá "náborová kampaň" by měla být však nepříjemná především i pro možné zvažované protikandidáty. Vždyť oni se tak bezděky stávají figurkami, kterými pohybuje po šachovnici někdo jiný. Ano, ve hře je sice důstojnost a majestát prezidentského úřadu, ale vše má svou hodnotu i po lidské stránce a důstojnost a soudnost daného člověka by měla stát na jednom z prvních míst.
Když si to tak člověk všechno najednou přemítá, musí si nutně říci, proč vlastně naše neschopné strany nenechají volit hlavu státu samotné občany. Kdysi to s velkou pompou slíbily a teď ticho po pěšině. Zcela jistě by nás tak ušetřili dramatu nebo taky velkého trapasu.
