Procestoval a viděl jsem už toho hodně. Hodně jsem o tom těchto cestách psal a doporučoval je. Dnes udělám výjimku, budu varovat: nechcete-li si pokazit červnový víkend nebo letní dovolenou, nejezděte na ....
Zkuste si představit: krásný slunečný den, malebná téměř panenská příroda a v nohách desítky kilometrů v sedle kola uprostřed jihovýchodního cípu Čech, až u rakouských hranic, kam se do roku 1989 téměř živá duše nepodívala. Snad každý by pak řekl: „to jsou ideální podmínky pro výlet." Ale přitom stačí navštívit jedno jediné místo a zážitek z celého dne i výletu je ten tam. V cípu země okolo Třeboně se taková „černá můra" jmenuje Peršlák. Proto chcete-li na tento malebný kraj vzpomínat jen v tom nejlepším, svou cestu si naplánujte tak, aby se vám do cesty nepostavil lesní hotel Peršlák. Jinak byste taky mohli dostat Hezrschlag (srdeční mrtvici), jak by řekli Rakušané, kteří to od hranic své země mají k Peršláku necelých sto metrů.
I my jsme si po celý den říkali, jaký pěkný výlet jsme si o posledním dubnovém víkendu udělali. Slunce hnalo rtuť teploměru k letním hodnotám, ale v hlubokých lesích na nás čekal příjemný chládek. Z obce Sedlo nedaleko Číměře jsme zamířili okolo rybníku Pstruhák do Staňkova. V této obci, která je v létě Mekkou cyklistů a rekreantů, jsme nemohli odolat vábení hospůdky U Sumečka s rybími specialitami. Nabídka byla bohatá, k dostání tu byly například znamenitě upravení úhoři, štiky, sumci nebo lososi. Posíleni chutným rybím masem jsme pokračovali přes Chlum u Třeboně a Mirochov. Hodinky hlásily blížící se třetí hodinu a na cestě před námi směrovníky hlásily, že se blíží lesní hotel Peršlák. Vidina osvěžení po táhlém stoupání nás hnala kupředu a zanedlouho jsme byli na místě. A už tu stojí před námi. Peršlák. Dříve jedna z budov, kde sídlila posádka vojáku střežící hranice s kapitalistickým Rakouskem. Nyní novotou zářící hotýlek s přilehlými kurty pro volejbal nebo tenis.
Měli jsme štěstí, obsadili jsme poslední volný stůl na zahrádce před hotelem. Ale tady všechny dobré zprávy skončily. Obsluha si nás všimla až po deseti minutách (zahrádka čítala dohromady 7 stolů pro zhruba 35 hostů), na všechny objednané nápoje jsme čekali další čtvrthodinu. U vedlejšího stolu mezitím lidé dojedli a měli se k odchodu. Obsluha je zkasírovala, ale použité nádoba již na stole ponechala. Špinavé talíře a sklo tam ležely dalších 25 minut. K tomuto uvolněnému stolu se chtěla usadit rakouská rodina a mladý český pár s malým dítětem. Všichni čekali, až jeden ze dvou pinglů (titulovat takové amatéry číšníky by byla urážka této profese), ale marně. „Jsme tu dobře? Nemáme si to jít snad sami uklidit?" střídají se zlostné hlasy v němčině a češtině od vedlejšího stolu. Stále nic. Použité nádobí zůstává i na dalších stolech a u uvolněných stolů postávají noví hosté a také kroutí hlavami. Že by snad obsluha nestíhala...? No to ani nebyla obsluha, ale hodně nepovedený pokus o ni. Tvořili ji dva totálně zmatení mladíci. Zatímco jeden z nich počítal účet u jednoho ze stolů 20 minut, ten druhý stihl za půl hodiny natočit dvě piva a udělat tři kávy se zmrzlinou. A pak najednou oba zmizeli a „na placu" se raději neukázali vůbec.
Hlasy nespokojenosti sílily. Mladá Česka od vedlejšího stolu se rozhodla pro radikální řešení. Zvedla se a došla dovnitř do hotelu a kávy pro sebe a svého partnera si přinesla sama a druhou rukou doslova přivedla jednoho z pinglů k jejich stolu, aby uklidili použité nádobí od hostů, kteří před půl hodinou odešli. Pingl přemýšlel chvíli jak na to a pak odnesl neuvěřitelné tři talíře, další tři tam zanechal a o nápojovém skle ani nemluvě. „Vážený pane, já jsem z pohostinství, ale to, co tady předvádíte, to bych si nedovolila ani náhodou," vmetla mu do tváře rozzlobená žena. Reakcí bylo jen ticho a pokrčení rameny.
Člověka by napadlo, když služby jsou mizerné, tak by ani ceny nemusely být nijak vysoké. Omyl!! Místní majitelé patří mezi ty, kterým se v branži cestovního ruchu a pohostinství říká zlatokopové. Nejlevnější jídlo knedlík s vejci a malou hlavičkou salátu za stovku; vepřo, knedlo, zelo za 146 korun a minutky začínající na dvou stech korunách. I drobné tekuté občerstvení pro čtyři dospělé osoby si zdejší cení na téměř dvě stovky. Když to porovnáte s úrovní služeb, tak je to nehorázná drzost a drahá ostuda.
Když jsme slyšeli hlasy od rakouských hostů u vedlejších stolů, museli jsme se stydět i za toho majitele. Za to, co je možné v Česku ještě po 18 letech od revoluce. Na co si tito lidé hrají? O co se tady vůbec snaží? Co si potom cizinci o Češích pomyslí, když hned na hranicích dostanou takovou ťafku. Lépe, rychleji a profesionálněji by hosty v porovnání s Peršlákem obsloužili snad v každé venkovské hospodě.
Totálně znechuceni a vytočeni tímto zážitkem jsme sedli na kolo a už jsme se ani neohlédli zpět. Na tu příšernost, jak se dělá byznys po buransku. Vím jediné, že pokud bude na Peršláku pokračovat tento trend totálně otřesných, ale nechutně drahých služeb, už mě tam nikdy nedostanou ani párem volů.
A přitom celý den byl tak příjemný. Náhle dobrá nálada z krásné projížďky a zdravého čerstvého vzduchu byla pryč. Proto chcete-li si uchovat vzpomínku na zdejší kraj a přírodu co nejhezčí, Peršláku se velkým obloukem vyhněte.
