Malé noční loučení

"Dear 970,000 friends, If anyone else is riding their bicycle around today, I highly recommend the Phoenix song, "Lisztomania". yours truly, zachary." Zach Braff na Facebooku, 23. 8. 2011

Hemžilo se to v posledních letech proroky nesmrtelnosti Facebooku. Sám jsem se mezi ně několika svými články zařadil. Americký autor sci-fi M. M. Smith mi v rámci interview řekl, že "Facebook nás sbližuje, ale s dopadem věcí, které dnes říkáme se budeme potýkat po desetiletí." To vše se zdálo být nanejvýš reálným. Vždycky se to tak zdá. Čas ale běží, vítr se zvedá a mraky se trhají.

Facebooku se již přiřkla funkce adjektiva, označujícího celou generaci. Vymyslely se důmyslné sociologické teorie, zabývající se odcizením v jeho světě a destrukcí klasických mezilidských vztahů. Ale pohleďme na následující posloupnost: Před Facebookem, když jsme objevili internet, jsme se přímo s budovatelským nadšením začali účastnit diskuzních fór a chatů (lide.cz, xchat.cz, vzpomínáte?). Poté, co jsme je opustili (či souběžně), stali jsme se součástí komunit na specializovaných stránkách, věnovaných dílu, osobnosti... A v obou těch případech jsme se s několika málo vyvolenými zúčastněnými seznámili osobně, učinili je svými známými, kamarády a přáteli a vzali si jejich telefonní čísla, abychom se mohli domluvit, kdy se sejdeme v hospodě. A pak jsme ony stránky nadobro opustili. Dostávám se k tvrzení, že posledním společným jmenovatelem mezilidského síťování na vývojové lince těchto jmenovatelů je telefon. Nikoli Facebook, který je pouze komunikačním následovníkem chatů. Dobře funguje (zatím) jako středobod: dá se využít ke komunikaci s mnoha lidmi, kteří z různých důvodů (zrovna) nejsou na icq, či skypu (telefon, žel, není zadarmo - k tomu ještě dále). Je šikovným adresářem. No, ten papírový taky pořád funguje, když se chce.

Chatová posloupnost mě ovšem odvedla od tvrzení, které mělo navazovat na teorie o destrukci vztahů. A bude to tvrzení až podezřele optimistické, totiž: Jakkoli se world wide web snaží vytvořit sociology a škarohlídy kritizovanou deviantní sociální situaci (to je nepopiratelné), společnost je v reakci na to velmi elastická a pružně se vrací do přirozeného stavu. To jsem chtěl demonstrovat oním výběrem několika málo "živých" přátel. Ale připletl se mi do toho telefon. Napadá mě tak, že vývoj nutně musí směřovat ke kompromisu těchto dvou tendencí: elastické společnosti, která ví, jak vypadá její zdravá podoba a tuto podobu udržuje, přičemž hbitě proklouzává mezi prsty snahám moderních technologií a svazujících sociálních sítí, no a těchto technologií. A mám pro ten kompromis i konkrétní představu: Až dosáhnou telefony (resp. jejich následníci) takového souladu se sítí, který odstraní nesmyslné rýžování ze strany několika korporací (které nás nutí sedět od rána do večera u počítače se zapnutým Facebookem), až bude možné poslat článek, album fotografií, písničku z youtube lidem, od nichž čekáme názor a víme, že nám ho dají, a bude možné takhle domlouvat hromadné akce - to všechno doslova odkudkoli - nastane den, kdy se posledních pár veteránů odhlásí z Facebooku. Je třeba podotknout, že pod tím, co zde označuji slovem telefon, si netřeba představovat (pouze) malou hranatou krabičku. Pak by došlo ke zbytečným debatám o tom, co všechno z výše jmenovaného umí (ono je to vlastně všechno). Ne, jde tu o ideu personalizace sítě. Ideu, která stojí za vznikem Google+, ale nepostačí mu k přežití, protože stále funguje na bázi internetové sociální sítě. Trend na Facebooku (alespoň mezi rozumnější částí populace) je ostatně takový, že čím míň "přátel", tím líp. Nakonec se přišlo na to, že opravdu není třeba si číst názory lidí, se kterými jsme se viděli jednou v životě a nemáme s nimi nic společného. Výjimkou jsou samozřejmě veřejně činné osoby (např. spisovatelé), ale pro ty Facebook v tomto směru slouží pouze jako pohodlnější a ke komunikaci vstřícnější forma jejich webových stránek - nejde o žádnou jeho specifickou vlastnost. Takže abych to shrnul, výše zmíněný kompromis dvou trendů musí směřovat k tomu, že síť bude stejně personalizovaná jako reálné osobní vztahy. Hromadného (resp. hromadnějšího, abych se vyhnul oxymoronu) sdílení svého života se už nevyhneme, v tom technologie zvítězily, leč dříve či později jej přestaneme praktikovat ve zdánlivě vzdušném vězení, které pro nás vymyslel Mark Zuckerberg.

Poslední odstavec věnuji (víceméně bez souvislosti s předcházejícím) jedné  zvláštnosti, kterou Facebook proti svým předchůdcům přeci jen má. Totiž že si hraje na realitu. (A velmi úspěšně - sám se musím úporně bránit, aby zcela nezmátl mě a vidím, že zvláště mladší a prostší (odpusťte politickou nekorektnost) jsou zcela ztraceni.) O tom jsem k těm sloupkům připsal povídku. Stalo se (znepokojivě pravdivým) pořekadlem, že co není na Facebooku, není vůbec. A opravdu jsme tak začali uvažovat (jen proveďte krátkou introspekci). Zavedl spoustu pojmů do naší slovní zásoby (lajkovat) a některé skutečnosti z reálného světa pokřivil k nepoznání: toť případ onoho prokletého "bytí ve vztahu". Kdo kdy před příchodem téhle sítě byl s někým ve vztahu a vůbec, co je to za zvrácené pojmenování něčeho tak bytostně komplikovaného, křehkého a často nepostižitelného? Tenhle relationship status bych si tu nikdy nemohl uveřejnit, ani kdyby mi bohové chtěli dát důvod, proč tak učinit, a kdyby to po mně nějaká slečna chtěla, věděl bych, že nadešel čas prásknout do bot. Nelze než se smát případům (mnohem častějším než všechny ostatní), kdy jsou lidé "ve vztahu" 3 dny, načež už "ve vztahu" nejsou. Mladá kamarádka s vtipným jménem (MyYshKa Sluníško Nějaká) k tomu samozřejmě nezapomene přidat rozsáhlý emotikon. A nikoho nenapadne, že tu vůbec nic takového jako "vztah" neproběhlo. Dalším takovým příkladem jsou vůbec samotní "přátelé". Nejen, že je najednou naším přítelem každý, koho jsme kdy poznali, ale navíc je najednou "máme", a to ve smyslu zcela vlastnickém, až v některých případech sběratelském.

Taková je tedy zvláštnost a prokletí (pro nás, nikoli pro něj) Facebooku: ta reálná jména (až na MyYsKu), reálné fotky, zdánlivě reálné příběhy, schovávající se za našimi profily. Jenže jakmile nějaký profil znáte jako osobu z masa a kostí, a zvláště když jde o dobrého přítele, uvědomíte si, že onen profil není ani jeho odrazem, ani jeho stínem, ale ještě něčím mnohem mnohem vzdálenějším a irelevantnějším. A vidět interakci profilů, vydávající se za interakci lidí, dohání alespoň mě.. inu, k zamýšlení.

Skončím, protože už je vážně pozdě a sem se jen těžko někdo dočte. Za upozornění na zvrhlost označení "být ve vztahu" děkuji své spřízněné duši a nejlepší kamarádce, jejíž mysl často slouží jako brousek pro tu moji. Za komodizaci "přátel" pak svému druhému brousku (on ví). Ke kauze Google+, ač zde této síti přiznávám určitý kredit, chci podotknout, že je to jako s křečkem a morčetem: obě potvory žijí v kleci a podrápou/pokoušou vás, když je vezmete do ruky. Facebook tak budiž v předchozích odstavcích považován za synonymum pro sociální síť (obecně). Napsání a publikace tohoto textu v aplikaci Notes na Facebooku je průhledným vtípkem bez snahy o nějakou sofistikovanost. Některé skutečnosti jsou jednodušší než jiné a nejjednodušší jsou nakonec ty, o kterých zbyteční intelektuálové píší zbytečně dlouhá pojednání.

Pozn.: Původně sepsáno a publikováno na autorově FB profilu jako půlnoční zamyšlení.