Krátké zamyšlení nad smyslem života

Není lehké žít. Když žijete, tak se vás neustále ptají, proč to děláte. Na to nezbývá než pokrčit rameny a možná se lehce pousmát. Proč to dělám? Co dělám? To mi řekněte, pane. Podívejte se, vy vlastně vypadáte docela chytře, a navíc úplně jako Woody Allen, s těmi černými obroučkami a ustupujícími vlasy. Tak se přeci na chvilku posaďte, je tu volná židle, zrovna vedle mě, na terase před útulnou kavárničkou na jednom z velkých pařížských náměstí, zatímco kolem proudí davy leklých ryb.

-          Dal byste si lásku?

-          Děkuji, už jsem dneska měl.

Rukou uděláte odmítavé gesto, nakloníte se a spiklenecky na mě mrknete.

-          Popravdě nesladím, špitnete, Nikomu to neříkejte.

Slunce zatím svítí a leskne se na šupinách bezpáteřních kořistníků, kteří se jako štiky prohánějí tunami kostlivců ve vlastních skříních, aniž by jim zlomili jedinou kost. Myslím, že jsme byli obdařeni estetickým aparátem, abychom vůbec mohli žít.

-          Jak že to? ptáte se.

Můžeme tak totiž říkat, že je svět krásný, zatímco se tady vyhříváme na plotýnce civilizovaného Západu.

-          Můžeme se klanět kráse světa, zatímco vychází slunce nad himalájskými vrcholky, řeknete, zatímco zamyšleně noříte prst do šlehačky na kávě.

Můžeme si jen tak úplně v klidu umřít.

-          Proč žijete?

-          Kladete podnětné otázky, pane, odpovíte mi s lehkým úsměvem pod knírem a já si uvědomuji, že s ním a šedivými vlasy nevypadáte vůbec jako Allen, ale naopak jako ten herec, na jehož jméno si nemohu vzpomenout.

-          Celá ta koncepce života jako zázraku je mi vlastně protivná, rozvíjím svou teorii.

-          Ano? Z toho, jak do sebe zaklesnete prsty, se dá usoudit, že jsem upoutal vaši pozornost.

Přemýšlím, jak bych se cítil, kdyby všechny ty kabáty, ty miliony uniformních osudů, které se valí kolem nás, najednou zmizely. S jedním velkým PUF by se najednou vsákly samy do sebe, stáhly, vrátily se do prenatálního stadia k velkému, jedinému a jedinečnému, prapůvodnímu příběhu. Tomu, který žijeme stále dokola. Není to podezřelé?

-          Co když jsme ve skutečnosti všichni jeden jediný organismus? pokládám vám další záludnou otázku.

-          Potom se můžeme zbavit biologie a zcela si vystačit se sociologií, říkáte.

Ale neodbíhejme od tématu.

-          Protože všechno to se zázrakem je evidentně prvoplánovým pokusem naši existenci nějak ospravedlnit.

-          V očích vyššího řádu? navrhujete.

-          V očích každého jednoho z nás.

-          Pokračujte, vybízíte mě.

-          Žádný zázrak v tom přeci není. To že jde o samoúčelnou mašinérii, musí pochopit i ten největší zabedněnec a nejpravověrnější buddhista. Nejpozději na smrtelném loži. Narodíte se do určité sumy vědění, které vaše rasa za celou svou historii nastřádala. Vaším – nutno podotknout, že naprosto směšným – úkolem, je ve své osobě jednotlivce veškeré toto vědění obsáhnout a ideálně k němu ještě něco přidat dřív, než stačíte pokojně sejít tam, odkud jste vzešel. Uvědomujete si tu nekonečnost a recyklaci? Jeden by málem podezříval středověké námořníky, že zapomněli, kde leží Amerika (což jim přece logicky museli jejich předkové, kteří tam byli, sdělit), jen aby ji mohl Kolumbus znova objevit.

-          Uvědomuji si, pravíte zadumaně, že jsem zapomněl, co jsem dnes snídal.

-          Přesně, zkonstatuji spokojeně, celému tomu snažení chybí jakýkoli cíl. Jsme velký, tlustý a hloupý sebe sama požírající organismus. Bečka ektoplazmy, válející se na pravěké pláži, o kterou se rozbíjejí vlny mladých oceánů. Naprosto evidentně dílo náhody, tak jako život (ve své koncepčnosti) sám. Jsme si schopni uvědomit leda neustálý úžas nad uvědoměním si nás samých. Tak dokonale malicherní. Tak dokonale zbyteční.

Dav udělá PUF a zmizí. Ve vzduchu se chvíli drží klobouk, točí se kolem své vlastní osy, aby se snesl na zem a zmizel ve spárách velkoměsta. Zpoza oken se ozývá monotónní klapání klávesnic počítačů. Usrkávání čajů. Lhostejný hlas rozhlasového moderátora. Číšník vyhlíží na prázdné náměstí a leští sklenici. Kritickým zrakem přejede naše dvě již chladné kávy. Napijeme se.

Všichni jsou vyděšení. Tak vyděšení, že i přes ony klávesnice slyším, jak jim drkotají zuby.

-          Nemůžete jim přeci brát to jediné, co mají, řeknete se stopou výtky v hlase.

Usměji se.

-          Jediné co mají, jsem já. Když se ráno podívají do zrcadla, když se v noci přitulí k těm, s nimiž se rozhodli spárovat. Padám jim z hlav, když s největším sebezapřením používají hřeben tak dlouho, dokud je na co. Teču jim z očí, když si myslí, že prožívají emoce, další z naprosto pochybných konstruktů. Prošlapávám jejich podrážky na cestě do každodenního pekla. Sténám s nimi, když se milují.

-          Došel jste na konec cesty v popření individuality jedince.

-          Zcela správně, pane.

Dav udělá PUF a zaplní náměstí dřív, než stačí vyděšená krysa zapištět a schovat se za nohu sochy. Číšník se ohání, aby uspokojil přání těch, kteří prozíravě resignovali na příjem stravy v době oběda. Veškeré archetypy, v jejichž intencích přečkáváme těch pár let, po které máme zatěžovat tenhle svět tunami kůže, kterou trousíme, kamkoli jdeme, se etablovaly maximálně během prvních dvou generací jeskynních lidí. Všechno ostatní jsou kosmetické ozdoby. Královský titul. Nový počítač. Cesta do vesmíru. Parkinsonova choroba. Dálnice. Vynález kola. Reconquista. Účast na Světovém poháru. Smrt v koncentračním táboře.

-          Možná je sám prostředek cílem, pravíte.

To je pěkné, pane, to je tedy opravdu pěkné.

-          Samozřejmě že je, řeknu.

A proto náš rozhovor přepíšu a přidám ho do pokladnice vědění lidstva. Možná ho nechám přetisknout v novinách. Vyfasuji za něj výplatní pásku podle platných norem vydavatelství. Nacpu ji do chřtánu hladovým reprodukcím věčného molocha.

-          Podívejte, slunce, ukazujete, na co jsem během svého horlení zapomněl. Číšník si cloní oči.

Dav se zastavuje a rozpadá na individuality. Stroje utichají. Zlatá záře postupuje přes náměstí, vyplňuje kabáty, zalévá holuby, třpytí se na zábradlích a květech a na lžičce ve vychladlé kávě tam, kde jste před chvílí seděl.

Dáno v Olomouci dne 12.12. 2008, z potřeby něco, cokoli, napsat.

© David P. Stefanovič, 2008