Ve Spojených státech už plavčíkujeme měsíc a půl. V práci jsme se zaběhli a vše šlapalo víceméně bez problémů.
Náš bazén v rezidenčním komplexu Sutton Hill, Middletown, NY.
Stěžovali jsme si snad jen na nudu v rezidenčním komplexu a nedostatek mladých lidí. Zaměstnavatel také občas nedodržel garantovaný počet hodin, ale stejně jsme pracovali téměř každý den osm hodin, takže jsme ostrého sluníčka mívali až až. Nezbytné dohady s lidmi u bazénu a nekonečné napomínání neposedných dětí se také daly předpokládat. Ve změti dojmů jsme si ani nestačili uvědomit to nejdůležitější. Že jsme oba zdraví a do všeho nového se můžeme pouštět plni sil.
To, že budeme spát tři měsíce na nafukovacích matracích, nás zarazilo hned při prvním prozkoumávání apartmánu. „Na tom si akorát zničíme záda,“ okomentoval to tehdy Pepa, aniž by tušil, jak blízko je pravdě. O pár týdnů později se skutečně probudil a téměř se nemohl hnout. Se zatnutými zuby došel do práce a svých osm hodin si tam na plážové židli doslova protrpěl. O nějakém zachraňování ostatních se dalo přemýšlet jen stěží.
Naštěstí jsme si mezi místními stihli udělat přátele a jeden z nich, pětašedesátiletý Ray, bývalý basketbalista, který má šest dětí se třemi ženami a v Sutton Hillu žije s šestnáctiletou dcerou, sedl do auta a přivezl mu osvědčené prášky. Nezabraly sice stoprocentně, jak Ray sliboval, ale od bolesti alespoň trochu ulevily.
Záda měl Pepa zablokovaná, a ještě týden od onoho rána je nemá úplně v pořádku. Na pořad dne se ale dostaly jiné lahůdky. Bolest se mu přesunula na palec u pravé nohy, který si ukopnul pár dní poté. Kvůli vážné zlomenině nohy, kterou prodělal v sedmnácti letech, když hrál basket, s ním totiž nemůže hýbat a občas se mu sroluje pod chodidlo.
Já jsem byla podezřele stále v pořádku, takže jsem mohla zastávat práci i za druhého plavčíka – především obstarávat bazén, půjčovat dětem plavecké brýle a zalepovat jim odřeniny. Další komplikace na sebe ale nenechaly dlouho čekat.
Vracím se takhle na kole z pošty, odemykám hlavní vchod, nadlehčuji rám a vynáším bicykl do apartmánu v druhém patře. Na první podestě se přední kolo vzpřičuje o příkré schody a řídítka letí přímo proti mým zubům. Dostávám prudkou ránu do rtů a v puse cítím krev. Instinktivně si jazykem kontroluji zuby a přebíhá mi mráz po zádech. Horní přední zub je poloviční a ulomený zbytek se mi povaluje na jazyku. Zavírám oči a chci se probudit ze špatného snu. Bohužel je to realita. Takže proklaté kolo vynáším o posledních pár schodů výše, zakrvavenými rty straším Pepu a rychle sháním číslo na zubaře.
O zkušenosti s americkým zdravotnictvím v dalším článku.
