Ve státě New York je momentálně podobné léto jako v Čechách. Jednou dusno k nevydržení, jindy vydatné bouřky. Celkově se podnebí liší akorát větší vlhkostí vzduchu. Když je horko a u bazénu je plno, jako plavčíci se skoro nezastavíme.
Nejenže dohlížíme na americké rozjívence strkající se ve vodě, měříme každou hodinu pH a chlor, popřípadě ošetřujeme drobné oděrky. Součástí naší práce je i kontrola swim passů, které vlastní jen obyvatelé Sutton Hillu. Pokud si chtějí přivést hosta, musí mu za pět dolarů koupit jednorázový guest pass. Zvláštní opatření platí pro děti – když jim ještě není třináct let, nepomůže jim swim pass, ani guest pass. Musí přijít v doprovodu dospělého. Tohle důležité pravidlo jsme ale první den neznali, a proto nás čekaly nemilé komplikace.
„Jasně, že máme swim passy! Jen jsme si je dnes nechaly doma, protože jsme nevěděly, že tu budou noví plavčíci!“ rozčilovala se na mě hned první den čtveřice dvanáctiletých černošských holčiček, když jsem po nich podle předpisů chtěla potvrzení.
„V kanceláři je zavřeno!“ vztekala se ta nejprůbojnější z nich, Vanessa. Řekla jsem jim totiž, ať si jdou koupit guest passy. Bez průkazu k oplocenému bazénu nikdo nesmí. Jedna s přihlížejících paní u bazénu se jich zastala, že je prý zná, že tu skutečně bydlí. Tak jsem je vpustila.
První den v práci se teploty šplhaly k 90 stupňům Fahrenheita, odpovídaly tedy Celsiovým třicítkám. A v bazénu bylo logicky narváno. V areálu jsme byli dva plavčíci a se záměrem zvládnout vše tak, jak nás učili v kurzu, jsme nevěděli, kam dřív skočit. Vanessa a spol. nám naši první, celkem jedenáctihodinovou, službu rozhodně neulehčily. Přestože jsme je pustili do bazénu načerno, honily se kolem bazénu, strkaly se do vody, hrály kohoutí zápasy, předváděly se před kluky (body jedna až tři zakázány) a jedna z nich si dokonce přivedla ještě malou sestřičku (odhadem čtyřletou).
Seděla jsem zrovna na chairu (vyvýšené sedačce pro plavčíka), když jsem zpozorovala, jak malá černoška vylézá z dětského bazénku a zoufale hledá starší sestru. Ta si s nadšením ve velkém bazénu hází s míčem s ostatními. Malá cupitá směrem k ní, volá její jméno, pomalu vstupuje na schody do vody – první, druhý, na třetím už nedosáhne, převrací se obličejem do vody a už jen mává rukama a nohama. Seskakuji s chairu, naštěstí si jí ale všímá druhý plavčík Pepa, který stojí nad ní a pohotově ji za ruku taká ven. Holčička se vystrašená a nalokaná vody zmateně kouká kolem. „Topila se! Ona se topila!“ řvou přihlížející lidé. Voláme starší sestru, vynadáme jí, že se o malou nestarala a zakazujeme ji sem dítě vodit. Jak mi Pepa později řekl, srdce měl v tu chvíli až v krku. Tohle nebyl učebnicový příklad z kurzu, tohle byla realita. Volat hned první den záchranku, to bychom byli asi unikát.
Vanessa a spol. nám pokoj nedaly ani v dalších dnech. Opakovaně si kartičky „zapomínaly“, a když jsme je přestaly k bazénu vpouštět kvůli nízkému věku, začaly s sebou vodit šestnáctiletou sestřenici. I pak dělaly naschvály. Jedna po druhé skákaly do dráhy kondičnímu plavci, nebo se pět minut před zavírací dobou zavřely na záchodech a fotily se před zrcadly.
Obecně nás ale v práci potkávají spíše komické příhody. Jednoho poklidného rána třeba k bazénu přišel trochu zvláštní asi pětadvacetiletý klučina Allan, který nám s nadšením začal ukazovat fotografie své přítelkyně – pohledné Asiatky, kterou prý potkal na univerzitě. Asi hodinu na to přišel jeho otec Phil, který mi začal obsáhle vyprávět, že už šestačtyřicet let pracuje pro místní autobusové linky a zároveň je moderátorem televizní show hledající pěvecké hvězdy. Naneštěstí nás o pár dní později jeden z místních vrátil do reality s tím, že Allan žádnou přítelkyní nemá a rodiče oné dívky dokonce mu zamezují v jakémkoli kontaktu s ní, a Phil se také na výrobě žádné televizní show nepodílí. Kde je pravda, ukáže čas. Ještě před sebou máme dva a půl měsíce v Middletownu.
Už na kurzu plavčíka nám říkali, že je důležité udržovat s místními dobré vztahy. Snad se nám to zatím daří. U vstupu se s každým poamericku (s úsměvem) pozdravíme, případně plácneme dlaněmi, prohodíme pár slov.
A místňáci nám to oplácejí. Když jedna z obyvatelek zjistila, že pijeme obyčejnou vodu z kohoutku, donesla nám plechovky Pepsi. Jiná nás ochotně vozí autem do banky, pro jídlo nebo večer do města za zábavou. Život bez auta je totiž v rozlehlé Americe dost těžký. Už jsme také dostali několik ochutnávek z tradičního barbecue, které mají Američané skutečně hodně rádi a věnují mu značnou část volného času. Jsou velmi přátelští a neváhají pohostit i plavčíky z „východní Evropy“ (na moji hlavu už padaly i dotazy, jestli Česká republika leží „někde“ u Ukrajiny nebo na území bývalé Jugoslávie). To ale vysmátým a do své země zahleděným Američanům promíjím, protože se k nám jinak chovají opravdu velmi vstřícně a kamarádsky.
Cestu od naschválů k ohleduplnosti jsme si částečně našli i k Vanesse a jejím kamarádkám, vždy připraveným soupeřit.
A s tím se pět a půl tisíce kilometrů od domova žije hned veseleji.
