Československý talent z Ježkárny aneb Decode.it. Bejby!

Přiznám se, že pozvání na koncert jsem přijala zprvu jen ze slušnosti. Poslouchám tvrdší styl, než tato kapela hraje, ale díky tomu, že jsem v létě přišla na chuť například The Streets, Coco Rosie nebo novozélandským Fat Freddy´s Drop, řekla jsem si, proč neobjevit něco nového? A stalo se. Decode.it mě posadili na zadek.

Studenti Ježkovy konzervatoře Dušan Marko - zpěv, Jakub „Steve“ Lenz - kytara, Honza Aleš - klávesy a Oliver Lipenský - bicí založili skupinu před rokem a už teď jsou připraveni pro velká pódia. Marko je neuvěřitelný šoumen a zazpívá vám vše od Oasis po Louise Armstronga, což jsem zaznamenala na závěrečném jamu, protože fanoušci nenechali kapelu rozjetý večer ukončit.

Jinak repertoár kapely je celý autorský a je dílem Marka a Lenze. Zpěvák má na starost texty, jak to obvykle bývá a společně s kytaristou pak dělají hudbu s tím, že aranže jsou na Lenzovi. Ten říká: „Všechny novější písničky děláme ve dvou. Aspoň se pak nebudeme hádat. Píšeme o tom, co nás zajímá a co chceme lidem sdělit, a snažíme se to podpořit muzikou. Každý, kdo chce, si v nich může něco najít a je jedno, jestli to je mladá holka nebo starej chlap.“ Marko se přidává: „Skládáním textů se snažíme lidem připomenout i pocity, které třeba už zapomněli.“ A Lenz pokračuje: „Jsou ale taky o věcech, které se dějí a nejsou úplně fér a správné, a nás to třeba štve, tak proč to neříct?“

Marko má perfektní angličtinu, jak říká Lenz: „Úplně na jiném levelu než my.“ Myslela jsem si, že žil nějaký čas v Americe, nebo někde v zahraničí, ale on pro zdokonalování přízvuku chodí do pražských ulic, přesněji barů a hospod, kde si každý může angličtinu procvičit. „Chodíme na trenažer, vypít si někam do města,“ směje se. S angličtinou se setkal už jako malé dítě a na gymnáziu měli rodilé mluvčí pro konverzaci. Všechny texty má totiž kapela v angličtině, ale nemyslí si, že by jim to mohlo ublížit. A jestli se nebojí, že je lidi nebudou považovat za českou kapelu? Lenz na to reaguje: „To budeme jen rádi. Chtěli bychom se dostat ven. I když teď už jsou  v Česku posluchači otevřenější, než před několika lety, angličtina mezi nima je. V dnešní době to už není problém. A když textu nerozumí z poslechu, je mnoho možností si ho přeložit. Nebo když budou mít zájem, na netu jsou překlady.“ Myslela jsem, že se v rádiích upřednostňují skupiny s českým textem, ale Jakub mi to vyvrátil: „V důležitých hitparádách to je tak, že když se tam objeví kapela, která zpívá anglicky, nikoho nezajímá, jestli jsou Češi, nebo ne. Konkurují jim ty zahraniční písničky. Takže se snažíme psát dobrý písničky, abychom jim mohli konkurovat, než polevit. Ale tím nechceme říct „psát horší písničky“, ale češtinu i slovenštinu jsme zavrhli.“

Kapely nemají rády škatulkování a většinou nenávidí, když je člověk někomu přirovnává, ale abyste měli představu… Při poslechu jsem cítila takovou tu lehkost a vůni léta, kterou vám dává svou muzikou Jason Mraz  nebo i Maroon 5. Decode.it mají ve svém obecenstvu větší procento slečen, řekla bych. I když kluci tvrdí, že není jejich cílem, zaměřit se vyloženě na určitý okruh fanoušků. „Není to žádný tah, ale asi to dívčí publikum prostě více bavíme,“ říkají.

V květnu natočili singl Brighter Day. A  co bude dál? „Jelikož léto je vždy okurková sezóna, budeme teď obcházet rádia a vydavatelství a připomínat se. A jelikož festivaly dávají dohromady program někdy v lednu a v únoru, ani to nechceme propásnout,“ plánují Decode.it. „Myslíme si, že naše muzika bude lidi bavit, takže vítáme každou příležitost, kdy si nás můžou poslechnout. Dnes jsme hráli akustický koncert, ale to bylo výjimečně. A bylo to hodně ořezaný a bez basy. Takové domácí. Vlastně jste přišli k nám do obýváku. Ale my chceme pro lidi dělat rockshow. Na pódiu to je daleko tvrdší, větší nářez, můžeme se do toho více obout.“

Kytarista Jakub Lenz a bubeník Oliver Lipenský hráli se Zbyňkem Drdou, jedním ze  superstar, ale tento údaj jim nijak neotevírá dveře při zařizování koncertů a krom toho od toho je tady manager. „Hráli jsme se Zbyňkem dva měsíce. Bylo nám sedmnáct a bylo to naše první hraní za dobrý prachy. Moc se tím ale nechlubíme. Myslíme, že tyto soutěže jsou špatně postavený a nemůže to fungovat a ani nefunguje.“ Svou zkušenost se Superstar, i když z jiné strany, má i Marko: „Na Slovensku jsem se dostal do semifinále, ale to jsem byl ještě mladý,“ usmívá se. A já se usmívám také, neboť zpěvákovi je teprve dvaadvacet let, což je věkový průměr kapely.

„Zařizování koncertů je tady problém, protože je málo lidí, kteří umí tu muziku ohodnotit. Hodnotí, jak ta kapela vypadá, jestli zpívá česky nebo anglicky,“ rozčilují se muzikanti. Namítla jsem, že přece hráli dvakrát jako předkapela No Name a také na charitativní akci pro Kapku naděje… Marko začal vyprávět, že to byla taková krátkodobá spolupráce s jedním pánem, který má agenturu v Příbrami. „Bylo fajn, že jsme se mohli ukázat, ale nakonec ta spolupráce skončila, protože jsme se nedohodli. Ale s ním by se nedohodla žádná kapela.“

Marko zpíval i v TOP Dream Company s Ondřejem Rumlem a všichni členové hrají ještě ve spoustě dalších formací. „Ne psaní písniček, ale dát všechny dokupy, abychom se mohli scházet na zkoušky, to je ta nejtěžší práce. Kluci jsou dobří muzikanti, a protože se tím živí, tak musí hrát. Je to o dost těžší, než v kapele, kde po práci hrají pro zábavu. I když Decode.it nás dost baví a taky je pro nás zároveň prioritou. Je to projekt, za kterým si stojíme, a vidíme to tak i do budoucna. Chceme co nejvýš. Jsme mladý a pitomí a věříme, že se dá dostat hodně vysoko, a děláme pro to všechno. Decode.it je pro nás srdcovka.“