Urna v obýváku

Jedné mojí známé, starší paní, zemřel manžel. Pětašedesátiletá žena, bývalá knihovnice, brala odchod svého drahého muže statečně. Ti dva manželé pro mě byli vskutku živoucím příkladem celoživotní lásky založené na úctě, vzájemné pomoci a hlubokém přátelství. Drobná blondýnka ale udělala zvláštní věc.

Zpopelněné tělo manžela, uložené v urně, si vystavila na čestném místě v obývacím pokoji.

Neodsuzuji to, jen se ptám – proč?

Můj názor je, že co odejde z tohoto světa živých, má být pohřbeno a uchováváno jen v milých vzpomínkách. Šicí stroj po tetě, stará vyřezávaná skříň po dědečkovi – to je všechno v pořádku. Jsou to hodnotné předměty, které slouží. Přinášejí do našich životů řemeslnou krásu, staletími prověřený fortel, a navíc jsou pro nás takovou milou jiskrnou vzpomínkou.

Proč bych si měla ale pozůstatky hmotného těla manžela vystavovat v bytě?

Sice nemám manžela, ale dokážu se vcítit do pocitů dámy, která ztratí svou drahou polovičku. Je to jistě silné a bolestivé.

Proč si ale bolest prodlužovat?

Manžel byl samozřejmě výjimečný a dobrý člověk, ale život jde dál. Byt i celkový život staré paní knihovnice musí opustit to staré. Je třeba dát mu laskavé sbohem a otevřít okno se svěžím vzduchem budoucnosti.

Neříkám, že má vdova okamžitě všechno po zesnulém vyhodit, ale věřím tomu, že bez ohledu na věk má každý žít.

Shromažďování majetku a hloupostí prý přichází postupně s věkem. Pokud to je pravda, rázně proti tomu vystupuji. Život je pohyb a změna. Chápu ale, že někteří lidé změny přijímají jen velmi neradi a s bolestí.

Stagnace není nic jiného než piplání se v ranách, hromadění starého plesnivé minulosti jak na půdě tak i v mysli.

 Kdysi jsem, shodou okolností také v knihovně, potkala starší dámu.

Už na první pohled působila velmi svěže, čile a zdravě. Mohlo jí být tak osmdesát let, přesto stála vzpřímeně, usmívala se a byla oblečená ve sportovním kostýmku.

Zrovna jsem listovala časopisem o bydlení, protože jsem tehdy rekonstruovala byt.

Dáma ke mně přistoupila, bystrýma očima prolétla tiskovinu v mých rukou a řekla:

„Víte, jaký nábytek je nejlepší? Žádný.“

Usmála se a odešla.

 A mě semínko představivosti vzklíčilo v hlavě.

Jak asi vypadá byt té staré dámy?

Bílé stěny, jen pár nejnutnějších drobností? Vzdušnost, prostor, pohyb, nové nápady? Konstruktivní myšlení. Věčně mladé myšlení.

Určitě neteskní nad starými dávnými časy, nemá napěchovány skříně zatuchlými krimplenovými šaty z dob útlého mládí, po chvilkách nezírá na staré fotografie a nesní o tom, co by kdyby…

 O minulosti ví a poučila se z ní.

Je jí známo, že dnešek je důležitější a proto žije naplno.

A ostatky zemřelého člověka vrátí tam, odkud všichni pocházíme. Zemi, vzduchu nebo horské řece, která se svižnou dychtivostí stále teče stále dopředu.