.. ano, nezažila jste. Ale máte v tom jasno, viďte? Umím si představit, že s celoživotním partnerem v obýváku se paní necítí tak sama, že si s ním i popovídá, postěžuje, že prostě ještě není připravená, být TAK MOC sama...je zaskočená a bojí se toho... Rozumím tomu, moje teta měla takto manžela doma pár let, než sebrala sílu a odhodlala se čelit  životu sama tam, kde to celý život (!) zvládali dva. Každému to nucené osamostatnění trvá různě dlouho, teta po pár letech "dozrála" a už bez bolesti uložila popel manžela na hřbitov. Ta velká bolest ze ztráty se musí sama "přežít", vstřebat, zmizet a jednou ráno se třeba paní vzbudí a odnese urnu s lehkým srdcem tam, kam patří. Nebo třeba ne...Je to její věc a určitě jsou jí fuk ostatní, kteří tak moc dobře vědí, co by měla a neměla dělat 

Paní Muroňová, napsala jste to líp než já. Díky!

Kdyby si tím prodlužovala bolest, tak to nedělá...ale ona si ji tím neprodlužuje :) S ní manžel zkrátka stále fyzicky je, večer si s ním před spaním popovídá, ráno ho zdraví jako prvního, přes den se mu svěřuje...prostě jako jiní lidé mluví na hřbitově k hrobům...které navštěvují pravidelně a rozhodně...si tím bolest neprodlužují .)

Hřbitovy nemám ráda, proto se tam nechystám. Mám naplánováno, že tu plechovku s popelem chci zahrabat k našemu prvnímu psovi. Ovšem haranti nevděční, kdykoliv jim do něčeho kecám, hrozí rozsypáním popela na dětské hřiště. Protože nesnáším povykování dětí, je to trest opravdu hrozný. S manželem to mám jasné. Přijde do přesýpacích hodin, aby aspoň posmrtně dělal to, co chci já.

Znám lidi,kteří mají urnu doma i lidi,kteří ji mají zakopanou na zahradě.Není to nic proti ničemu a myslím,že vzhledem k cenám pohřbů,urnových hrobů a jejich nájmů bude těchto "podivínů" přibývat.

Milá paní, uvažujete o věcech, které se vám nestaly.

Až s někým prožijete třebas čtyřicet let a on zemře, pak vše pochopíte.

Mám sousedku a ta má taky urnu manžela doma, povídá si s ním.. prostě kdo to neprožil, nic neví.

Milá paní, souhlasím s Vámi. Také mě brzy opustilo několik lidí, kteří mi byli nade vše drazí. Nechodím ale upravovat hrob a dávat na něj unylé věnce. Místo toho na ty lidi vzpomínám s láskou, např. když dělám činnost, kterou mě zrovna oni naučili, apod. Vzpomínat s láskou je jediné, co má smysl. Uchovávat mrtvolu v domě je přinejmenším divné.

Otázka také je, koho ta paní v té urně má. Oni se občas spletou a prohoděj mrtvoly.

Pravděpodobně směs popela, kde je i část popela manžela, ale to až tak nevadí, jedná se o symbol.Já docházím na hřbitov, kde za pár let nebude vůbec nic, jenom pomník. Což mi nezabrání vzpomínat...