Kdo vzpomíná, ten stárne

Před nějakým časem jsem zalovila v krabici od bot, kde mám schované staré fotky. Z černobílého obrázku se na mě zubilo krátkovlasé dítě s velkýma očima a něco si malovalo (možná to zrovna bylo tím fixem na koberec.)

A já si vzpomněla na krásné bezstarostné dětství. (Označení bezstarostné jsem dříve nechápala a bytostně nesnášela. Nyní už to chápu. Človíček nemusel řešit nájem, platit telefon, kupovat si jízdenky, nakupovat jídlo..)Všechno bylo jednoduché, a za každým obyčejným dnem se skrývalo napínavé dobrodružství. (V dospělosti si člověk dobrodružství vychutná možná jen tehdy, když špatně odevzdá daňové přiznání.)

Listovala jsem tedy omšelými fotkami a s úsměvem se zastavila u jedné, na níž se sestrou sedíme na pískovišti a stavíme město.

A já se ptám? Proč si dospělý nemůže postavit hrad z písku? Říkáte, že může? Dobře, ale s tímto činem obdrží nálepku blázna.

Proč nemá dospělák chuť dělat zábavné věci? Ano, slyším vás jak říkáte, že přeci minulý víkend jste profrčeli šedesát kilometrů cyklostezkou a v pondělí jste s kamarádem mlátili v hale míčkem o zeď.

Stihli jste se tam ale ve stínu potu a dřiny opravdu odvázat?

(Myslím si, že dnes má člověk pocit, že odpočívá, až když je vyřízený jako kůň a hlava mu přetéká informacemi. Jede se na kvantitu. Sto kilometrů na kole a pak šest piv u šesti filmů…)

…

Dívala jsem se tedy na fotku a dostala chuť např. na to, sednout si do trávy a pozorovat brouky.

Přišlo mi totiž najednou, že ty skvělé pocity odpočinku nezískám tím, že uteču z každodenního kolotoče na Kanárské ostrovy a tam budu jako mrtvola ležet deset dní na slunci.

Dospěla jsem k tomu, že kdo si hraje, je stále mladý a kdo jen vzpomíná, ten rychlostí blesku stárne.

Vzpomínky jsou jako plesnivý chleba. Taky se nedají jíst. Zejména ty špatné vzpomínky musí být odsouzeny k tomu upadnout v zapomenutí dřív, než nám ze současného života a ze srdce udělají řešeto.

Miniaturní zlomek vzpomínky, naplněný radostným pocitem je v pořádku. Za opravdu špatnou věc ale považuji, když např. čtyřicetiletý muž vzpomíná, jak dobře se měl, když mu bylo dvacet, jak to a ono bylo lepší a jak toto a tamto je teď horší.

Život se totiž pořád mění, mění se naše myšlenky, názory, touhy, cíle, samozřejmě také tváře a těla.

Jediným východiskem je využít daru každého dne bez melancholického vzdechu v souladu s hláškou z rozhlasového pořadu, která zní: A léta běží, vážení.

(Pozn. pod čarou: Když jsem tu znělku slýchala coby děcko, i v tomto věku mi při poslechu těch čtyř slov běžel mráz po zádech a já cítila, kterak kmotřička smrt sedí opodál a kouká na své kostnaté zápěstí na hodinky. Tak depresivní to je hláška!)

Takže, podle mě je cílené, dlouhotrvající vzpomínání jen mrhání časem.

Kdo říká, že člověk jakéhokoliv věku nemůže tančit na ulici, docházet do spolku historického šermu, blbnout na hřišti nebo si v parku sednout na bobek a sledovat mraveniště?(Pokud člověk provede poslední zmiňovanou činnost, je jisté že bude následovat první uvedená činnost pohybová – tzv. tanec HCOOH.)

Každý, kdo se bere zbytečně vážně, je prostě předčasně starý.

…

Razantně jsem zavřela krabici od bot a zapomněla na svůj dětský kukuč.

Teď mám pohled v mnohém hezčí.

Je sice lemovaný několika malými vráskami, ale to jsou jen stopy zkušeností.

…

Začínám si mnout bradu.

S tím mravenčím tancem to není špatný nápad…