Batůžkáři

„Víš, co opravdu nesnáším? Batůžkáře,“ oznámila mi kolegyně a zdvihla při tom prst do výše mých očí, jakoby tím naznačovala trest sečnou zbraní, který by člověku s rancem na zádech provedla. „Hele, pozor, já jsem jeden z nich,“ odpověděla jsem srdnatě a dodala:“A proč je nesnášíš?“

„Proč?“ ohrnula nos žena v tričku pošitém zlatými flitry, „protože je to hnusný.“

„Náhodou, batůžkáři mají zdravá záda, protože chodí rovně,“ přednesla jsem hlavní argument.

„Pche,“ řekla žena, „radši budu mít křivá záda, než abych na sobě měla tu hrůzu, místo krásné kabelky.“

Chtěla jsem si promnout bradu v gestu přemýšlení, ale bližší mi bylo zaťukat si na hlavu.

Co jsem si tedy o jejím postoji myslela?

Něco v tom duchu, že není všechno zlato, co se třpytí a že každý člověk, který nosí kabelku z krokodýlí kůže, dostane od ještěra z pralesa nebo jeho plazího bratrance z Evropy jednoho dne pěkně přes hubu. (Souhlasím, že pokud by byl člověk v džungli doma, pak ať si  krokodýla sám pro obživu a ošacení uloví. Jsem ale zásadně proti zpupnému nošení horentně předražených tretek za prostoduchým účelem.)

Vrátím se k batůžku.

Kdo to vlastně je „batůžkář?“

Podle mě osoba, která se přizpůsobí každé situaci, i když se nemusí vždy jednat o trempa. Batůžkář je připraven přemístit se kamkoliv a tam se cítit jako doma. Má totiž s sebou všechno potřebné. Od skládacího deštníku, přes propriety na hýčkání všech částí těla, po oblíbenou pětisetstránkovou knihu či cestovní notebook.

Ano, i batůžkář jde s dobou.

Potkala jsem batůžkáře, který na zádech nesl dvě kila jablek (a tím nemyslím dvě kila přístrojů značky s nakousnutou malvicí.) Vím to, protože se mi nabídla šance nechtě se podívat do útrob mužova sportovního batohu, protože on si zrovna chtěl ze dna zavazadla vytáhnout jakousi věc. Kulaté červené plody byly samozřejmě silnější…

Seděla jsem také v tramvaji vedle batůžkářky, která háčkovala, přičemž při každém záběru zahnutým drátem se jí zakmitala nit vlny, která vedla právě z batůžku. (Zřejmě měla v batohu celou ovci.)

Můj strýc kdysi v batohu vezl kocoura s sebou na prázdniny. Byla to jízda na kole prý velmi neklidného rázu. Vak s kočkou se smýkal a každý kolemjdoucí si jistě říkal, cože to je za úkaz. Naštěstí většina jejich cesty se prý odehrála v lese, kde, jak je známo, se nikdo ničemu nediví. (Dle mých zkušeností v lese můžeš potkat vskutku cokoliv.) (Poznámka pro ochránce zvířat: Psal se tehdy rok 1962, takže tento případ už je promlčený.)

Batůžkář je člověk pohyblivý v jakémkoliv čase, nečase či dopravním prostředku.

Co mám já v batohu? Petku s vodou, brožuru z loňské výstavy kaktusů, pouzdro bez mobilu (kruci, kde je?), diář plný šílených nápadů a škrtnutých schůzek, nespočet účtenek, nespočet propisek a kousek provázku, který se vždycky může hodit.

A co ty máš v batůžku?