Bylo pozdní odpoledne. Maminka malého Vojty se vrátila z práce a nevěřícně koukala na hromadu různobarevných kostiček Lega vysypaných uprostřed pokojíku svého syna. Prázdniny byly v plném proudu. Vojta skončil první třídu a měl prázdniny, které trávil pod dohledem tatínka.
Ve své podstatě to znamenalo to, že tatínek byl zalezlý celý den v jedné místnosti u počítače neb pracoval z domova a Vojtík byl zalezlý ve svém pokojíku u hromady Lega. A v celém bytě bylo tak po celý den nezvyklé ticho.
To ticho narušil až příchod maminky.
"To si do večera uklidíš!"
"Ale mami..."
"Ne, tohle tady přes noc nebude!"
"Víš jak mě zdržuje pak druhý den zase něco hledat, když to musím večer uklidit?"
"Ale to mě nezajímá, já tu nebudu každý večer přeskakovat Lego."
"Tak ho nepřeskakuj..."
Vojtík nechápal, proč se maminka zlobí, když má na zemi sesypané obsahy všech na dílky rozložených kostiček a dílků Lega a sestavuje si podle vlastní fantazie. Sama přeci ví, jak je těžké najít ten potřebný dílek. A co to dá práce. Už kolikrát sama propadla této fascinující hře natolik, že zapomněla i na to, že má vařit oběd a společně s ním stavěla domečky a různá autíčka. Vojtík maminku obdivuje nejenom proto, že si najde chvilku na to hrát si s ním a s Legem, ale i proto, že jako holka dokáže sestavovat různé zajímavé věci. Chvíle strávené s maminkou u Lega považuje za ty z nejlepších. A po právu. Od kamarádů ví, že si s nimi maminky z Lega nestaví, že se vymlouvají na to, že nemají čas nebo, že je to nebaví, případně, že to neumí.
Když si Vojtík s maminkou hraje, ví, že je to čas, který patří jen jim...
Dodnes si pamatuje, jak ještě ve školce chtěl, aby maminka pro něho přišla dřív a mohla si s ním ve i školce stavět z Lega. Domluvit to i s paní učitelkou, jestli může mamka přijít a hrát si s ním ve školce - chtěl jí ukázat i jiné kostičky než ty, co mají doma. Když jeho maminka přišla, v tu ránu byli okolo nich další děti a obdivně pohlíželi na to, že maminka malého Vojty sedí na zemi a společně s Vojtíškem "něco" staví. Zapojily se do hry, podávaly dílky a koukaly jak je Vojtík s maminkou sehraný. Tehdy byl prvně na maminku náležitě pyšný.
"Mami to kluci čučeli, co?"
"No, paní učitelky taky!"
"Klidně bys mohla dělat učitelku ve školce, všechny děti tě poslouchaly a jak byly hodný."
"A oni si maminky jiných dětí s dětmi z Lega nestaví?"
"Ne, proto mi tě kluci závidí."
"Ale jdi ty brepto!"
"Fakt, ty jsi taky legátor jako já."
Maminka by taky mohla vyprávět o Legu.
Ovšem její story by se neslo v jiném duchu. Mohla by vyprávět nekonečné příběhy o tom, kolikrát a jaké kostičky Lega už vyprala, co kdy vylovila ve vaně, jak musí dávat pozor při vytírání na každý ťuplík, aby ho omylem nevylila a nespláchla do WC a jak se jí málem povedlo přežehlit kostičku Lega v riflích.
Z pohledu maminky bylo Lego všude a taky bylo téměř nezničitelné.
A když se řekne Lego všude - tak ho opravdu nalézala všude, ať už šlo o figurky anebo o jednotlivé kostičky. Nalézala ho v míse s ovocem, Lego panďuláci byli často na okraji umyvadla neb vedli vodní bitvu, sušili se na sušáku na prádlo, byli na žehlícím prkně, na okenním parapetu stála nepředstavitelná monstra a v kuchyni na stole se obměňovaly různé kostky a dílky. Lego bylo často i na WC a pro ní i z nepochopitelných důvodů taky ve psím pelíšku.
Ale Vojtík za nic nemohl.
To všechno to Lego.
To všechno Lego paňduláci - chtěli dělat všechno, co dělal Vojtík nebo jeho maminka.
Když maminka pekla koláče - nastěhoval se do kuchyně celý kuchařský tým, který pracoval na kuchyňském parapetu a vyžádal si kus kynutého těsta.
Když v sobotu byla koupačka čili koupání ve vaně, protože přes týden se Vojtík jen sprchoval, stavěli se celou sobotu nepotopitelné lodě a vory a připravovala se armáda na vodní bitvu. Nesměla chybět ani truhla s pokladem, ani pirát se dřevěnou nohou. Co na tom, že každý dílek byl z jiné stavebnice a že pirát měl hasičský člun - v bitvě bylo všechno jedno. Když velká bitva skončila maminka ještě před vypuštěním vany vylovila všechny dílky a mokré Lego odnesla na ručníku uschnout Vojtíkovi do pokoje. Ten už kolikrát spal a ze sna se usmíval, asi zrovna prožíval svojí vodní Lego bitvu....
"Hele víš proč se ti ta loď potopila?" Zeptal se pirát překvapeného Vojty.
"Jak to, že mluvíš?"
"A proč bych nemluvil, ty přece taky mluvíš."
"No jo, ale já jsem člověk!"
"A co má bejt? Já jsem Lego stavebnice."
"No právě, ty jsi paňáček, kterého jsem si postavil!"
"Tak víš to?"
"A co?"
"No, proč se ti potopila ta loď?"
"Nevím!"
"Protože jsi měl malou hloubku ponoru. Nemůžeš stavět na placaté základně loď do výšky jak panelák, to je jasné, že se ti převrátí a potopí..."
"Ty jsi nějakej chytrej..."
"A pak taky ty tvoje bitvy - lejt na nás vodu ze sprchy nebo nás ukrýt v pěně. Vždyť si hraješ pořád stejně. Jó, ještě nás pouštíš hlavou dolů po proudu vody z kohoutku..."
"No a jak si mám hrát?!"
"Jinak."
"Jak jinak?"
"My jsme variabilní a můžeme ti se spoustou věcí i pomoci."
"To tedy nevím jak?"
"Jé to bys koukal, co my umíme věcí. Jo a taky, proč nás neuklízíš? Tuhle jsem za ruce visel celé dva dny na sušáku na prádlo a jednou mi na hlavu šlápla tvoje mamka a pak bojím se, že mě jednou spolkne ten váš pes, už mě očuchával..."
" Pes Lego nežere."
"Jo, tak si to zkus, ležet na zemi a strachovat se psa nebo toho, že tě někdo zakopne někam, kde tě nikdo nebude hledat- nechci být ztracený dílek. Tuhle jsem měl na mále: moje hlava se zakutálela za psací stůl a nebýt tvé mamky, která poctivě sbírá každý ťuplík, už bych tu možná ani nebyl... Ty jsi opravdu děsný bordelář, v tom dávám tvé mamince za pravdu. Je ti úplně jedno, kde se válíme... Zelená dvouřadá osmička mi líčila jaké to pro ní bylo utrpení být přes hodinu v pračce. A červená kostka čtyřka zase měla strach, že jí maminka přežehlí. Kuchař si stěžoval na to, že jsi ho zalepil od těsta a Indiana Jones, kterej je háklivej na svůj bič, brašnu a klobouk si stěžoval, že s bičem děláš blbiny, brašnu, že už několik dní neviděl a jeho klobouk se buď válí v haldě Lego kostek nebo ho nosí jiné figurky a to prý by se vzteky rozložil na dílky...."
