Dnešní doba je hodně, hodně zvláštní. Pod vlivem okolností snadno podléháme tlaku médií a názorům odborníků z ciziny a vedeme diskuze na témata, která nám dříve přišla naprosto přirozená a neměli jsme potřebu je řešit. Dnešní přetechnizovaná doba je taky označována dobou, kdy je v popředí kult dítěte…
Bývalo ještě nedávno naprosto normální, že se děti hladily a objímaly a nikdo v tom neshledával nic nenormálního – žádné známky pedofílie . Ba naopak, nedostatek citů se poznamenal na vývoji dítěte a rodiče byli odsuzováni za to dětem dávali málo lásky, že se jim nevěnovali, že děti strádaly, byly citově vyhladovělé.... Bývávalo naprosto běžné, že když se narodilo miminko, zajímalo se o něj celé příbuzenstvo a všechny babičky a tetičky měly potřebu se s miminkem pomuchlat. Bývávalo naprosto běžné, že ženy, které měly děti z předchozího vztahu nechávaly je hlídat svým novým partnerem bez nějakých obav z pedofílie. Děti chodily do škol a ze škol samy, pobíhaly po sídlištích a vesnicích a pojem sociálka znal málokdo. A když už, tak to bylo něco! Když rodiče chodily na směny bývávaly děti samy doma a nikoho to nepohoršovalo, nikdo je nikam neudával. Oblečení se dědilo, nebývalo zrovna "in "a o mobilech děti neměly ani ponětí…
Bývávalo.
Dneska je jiná doba: děti si hlídáte přes satelit cestou do školy i ze školy, obnošené věci jsou projevem chudoby a důvodem k vyloučení z kolektivu či k šikaně, ven je z obavy raději ani nepustíte, chodit na noční a nechat dítě samotné doma, to čekáte, kdy vás napráší sousedi na sociálku a když si najdete partnera budete v sobě stále živit podezřívavost, co když bude chtít mým dětem ublížit? Máte obavy jak vysvětlit lékařce modřinu, kterou si dítě udělalo. Co řeknou sousedi na to, že ten váš chlapec je samá modřina, protože chodí na fotbal, ale to babky ze sousedství neví. Když máte vzpupné dítě, které se vzteká, když má jít spát, bojíte se ho okřiknout, aby na vás nezavolali sociálku a nedej bože plácnout ho, aby náhodou jste nebyli obviněni z týrání dítěte…
Divná doba.
Přesto se děti rodí.
Přesto se nadále děti vychovávají…
Doba se hodně změnila.
V době, kdy já jsem chodila do školy, bylo běžné, že učitel dítě při nepozornosti plácnul. Když dítě zlobilo dostalo přes zadek stejně jako by dostalo od mámy nebo táty. Pamatuji si, jak jsem se na prvním stupni při hodině vykecávala a dostala jem ukazovátkem přes dlaň. Dodnes si to pamatuji. Nepamatuji se, že by si kdo dovolil odmlouvat učitelům. Dneska, když učitel plácne dítě je řešen a často i ze školy propuštěn a odmlouvání dětí je běžné už na prvním stupni…
Stále si říkám, že všeho by mělo být s mírou. Nejsem zastáncem tělesných trestů, ale mám v živé paměti, když jsem třeba něco vyvedla a mamka to se mnou dlouhodobě probírala, že jsem si říkala, kdyby mi raději jednu trhla a už o tom nemluvila…
Doba se změnila, změnila se i výchova dětí a hlavně pohled na výchovu dětí. Přejímáme jiné výchovné metody. Nové, ale nemusí znamenat lepší.
Tam, kde rodiče dětí pocházejí z ucelených rodin předávají dál po generace vyzkoušené výchovné metody, někde s úspěchem, jinde narazí právě proto, že je jiná doba. Dnešní generace rodičů už velmi často pochází z neúplných nebo doplněných rodin. Často v tom nevidí nic divného: „ No a co, tak se rozvedeme – naši se taky rozvedli!“ Dnešní rodiče dětí si prošli nějakými zkušenostmi, často ne zrovna příjemnými. Třeba takovou, že nesměli k tátovi a tak své děti taky jejich otci nechtějí dávat. Považují to za normální – byli tak vychovaní. Sami nemají znalosti jak by to mělo správně být a často se dopouštějí stejných chyb, jakých se na nich dopouštěli jejich rodiče nebo jen jeden rodič. Vzorce chování přejímáme a předáváme…Nebo nám jsou vnucovány: tu z východu, tu ze západu, tu z kontinentu za velkou louží...
Hodnoty se mění…
Doba se mění…
Co dříve bylo tabu, je dnes k mání na každém rohu. Co dříve bylo zakázané je dnes povolené, co se dříve nesmělo se dnes může, o čem se dříve nemluvilo se dnes skloňuje ve všech pádech…
A stále se rodí děti. Pravda méně než dříve, ale rodí…
Jsem na světě nějaký ten pátek a jsem v babičkovském věku. A přesto anebo právě proto si myslím, že dětství, které trvá jen nalou část života, si zaslouží hodně lásky, citů a pozornosti. Když to dítěti nedáte, stane se deprivovaným a nese si to celý život. A třeba se to jeho chování někam zvrtne. Malé děti mají potřebu hladit a objímat častější – jsou mazlivější. Zkuste se dotknout nebo obejmout skoro puberťáka – ohradí se, že není mimino. Řekla bych, že už na prvním stupni základní školy si děti pomalu začínají uvědomovat, že sice potřebují tu oporu a lásku ze strany rodičů nebo osob, které je vychovávají, ale to mazlení už tak často nevyžadují a kolem devátého až desátého roku už se začínají proti podobným projevům ohrazovat. A pak každé dítě je jiné. S některým se nepomazlíte už v šesti letech, protože se považuje za velké a jiné se vám ještě v deseti posadí na klín a chce obejmout, pohladit, má potřebu se přitulit a nikdo v tom nevidí nic divného. Tedy skoro nikdo. Najdou se tací, kteří v tom budou spatřvat něci "nenormálního". A jsou i dávno dospělé děti, které se rády přitulí, protože to stále berou jako projev rodičovské lásky. Jistě, že to není každodenní potřeba, ale přijdou, když je něco trápí, hledají rameno, na kterém by se vybrečely nebo náruč, která by je objala … Stále je v každém z nás kus dítěte.
K dnešní úvaze mě přiměli okolnosti ohledně nyní hodně medializovaných kauz dětí Michalákových a oběšeného otce na klatovsku a následném honu na sociálky a kritiky systému výkonu sociálně právní ochrany dětí…
Možná jsem tak trochu staromilec, ale já vidím problém v tom, že není státem dostatečně podporována funkční rodina. Že se upustilo od starých hodnot, kdy na prvním místě byla čest, poctivost a slušnost a úcta k rodině! Sama za sebe jsem ráda, že jsem prožila nádherné dětství v přítomnosti obou rodičů, kterých si stále vážím. Jsou a budou pro mě stále vzorem, stejně jako jejich rodiče – moji prarodiče.
Možná jsem opravdu staromilec zahleděný do minula, který si nechce připustit nové světové názory podle výzkumů odborníků s e spoustou titulý před jménem i za jménem, ale dle mého výchova spočívá v rodině – ve funkční rodině. V biologické rodině. A od podpory funkční biologické rodiny bych začala uzdravovat společnost bez ohledu na to, jak to dělají tam či onde. Máme přece svá specifika – nadhled a zdravý selský rozum .
