Jak to vnímám já: Vzpomeňte si někdy na něj, byl to fajn chlap

Už jako malá jsem nerada chodila na hřbitovy. Vím, že smrt k  životu patří. Ale pro mě ta místa vždy byla velmi ponurá a dle mého vyvolávala jen bolestivou vzpomínku. Babička z matčiny strany často uronila  při pokládání květů slzu a dědu z tátovo strany jsem vždy chtěla zasypat otázkami. Ale díky místu jsem jen poslušně a mlčky pozorovala...

Spolu se sestrou jsme přihlížely tomu,  jak se naši předci vyrovnávali se ztrátou svých blízkých...

Na hřbitovy nechodím.

Naposledy jsem tam byla možná před deseti lety a po pravdě, nedělalo mi to dobře ani jako dávno dospělé ženské. Docela obdivuji ty, kteří jsou schopni tam chodit a rozjímat. 

Nemusím pro vzpomínku na zesnulé chodit na místa odpočinku, protože mám jakýsi malý hřbitov stále v mysli. Vzpomenu si na něco z dětství nebo z mládí a vybavím si babičky i dědy, jejich gesta, slova. Vlastně na ně myslím stále. Občas si vzpomenu na to, co říkali, občas na to, jak to říkali, občas na to, jak mi u babiček chutnalo, občas na jadrný slovník dědy a tak vlastně ani nemám potřebu chodit  povinně jedenkrát za rok na hřbitov. Pamatuji si stále data narození mých předků a tak si mohu klidně říci: dneska by bylo babičce tolik a tolik. Když je v kalendáři  jméno mých předků nebo si pamatuji , kdy slavili svátek - taky si vzpomenu . A když je výročí úmrtí  s povzdechem si uvědomím, kolik let už nejsou mezi námi.

A ač už jsem na světě více jak půlstoletí nikdo mi nevymluví, že jakési propojení s našimi předky stále nějak funguje.  Taky se vám jistě stalo, že jste ve snu viděli své zesnulé příbuzné, kteří vás varovali před nějakou katastrofou anebo jste se k nim obrátili s žádostí o nějakou drobnou pomoc  a oni vám třeba naznačili nebo ukázali cestu…

Mě se o předcích zdá. Ale jenom někdy. Někdy mě zaskočí docela reálné sny ze současnosti, ve kterých se mihnou. Někdy se ve snu vrátím do dětství. Někdy, když se mi podaří vyhnout nějakému karambolu, který vypadá hodně zle, poděkuji svým zesnulým příbuzným, že nade mnou bdí. Já to alespoň takto vnímám. 

Vzpomínám a někdy se ráda o vzpomínky podělím s rodiči, sestrou a třeba i s bratrancem, co žije v jiné zemi a jsme spolu v kontaktu. Často mě ale napadá, že jsou lidi, kteří se nemají s kým o vzpomínky podělit, s kým zavzpomínat na své zesnulé příbuzné...

Proto mě potěšilo, že v týdeníku 5+2 pro oblast Písecko a Strakonicko, pan Zdeněk Suchý ze Strakonic uvažuje o jakémsi virtuálním hřbitově a pro svůj projekt shání sponzory.  Mě osobně se tento nápad líbí. Uvažuje se o tom, že virtuální hřbitov by pro zaregistrované mohl fungovat jako jakási rodinná kronika. Lidé by mohli zavzpomínat na zemřelé a taky by se mohli spojit s příbuznými, které dlouho neviděli.

Je pravdou, že spousta hrobů se navštěvuje jen na Dušičky. Je pravdou, že někdo nemá potřebu někam chodit pro vzpomínky a pokládat květy nebo zapalovat svíčky, neboť ty vzpomínky nosí v sobě. Je pravdou, že někdo by třeba rád navštívil hrob svého vzdáleného příbuzného a třeba ani neví, kde ho má hledat. Je docela možné, že díky tomuto nápadu by k sobě našly cestu vzdálení příbuzní...

Dneska mě napadla tato ponurá úvaha spíše v souvislosti s pošmourným počasím, ale proč třeba dnes nevzpomenout na někoho kdo už mezi námi není? Nedávno jsem někde zaslechla: " A vzpomeňte si někdy na něj - byl to fajn chlap!"

Takže má dnešní úvaha je spíše vzpomínkou na ty, kteří tu byli a už nejsou, ale každopádně tu po sobě zanechali stopu...