Jak to vnímám já: Nevěstinec a silikonové panny v Praze

No, když jsem si přečetla titulek, že se v Praze otevírá nevěstinec se silikonovými pannami, řekla jsem si, že navzdory bláznivému počasí, je zcela určitě do apríla daleko!

To jako opravdu, jo?

No, to je ale nechutné  - byla první věc, která mě napadla.

Druhá věc, co mě napadla je otázka: kam ten dnešní svět spěje? Je to vůbec normální? Je vůbec pochopitelné, co se v dnešní době děje? 

Lidi se od sebe vzdalují, osobní kontakty člověka s člověkem jsou vytlačovány dotykem - ať už dotykových mobilů, samoobslužných kas, parkovacích automatů, automatů na kávu, automatů na výkup lahví. atd. 

Někdy si tak říkám, jak moc často probíhají v každodenním životě ty bezkontaktní transakce - přiložíme kartičky, eventuelně namačkáme číslíčka a hotovo... Někdy ještě někam třeba naházíme nějaké mince a vypadne produkt nebo lísteček. Žádné: "Dobrý den" a "Na shledanou", žádná komunikace...

Přijdeme domů a teplo domova vyměníme za namodralou zář obrazovek, sem tam místo vrnějí partnera je jen mikrovlnění, když človíček chce k teplu domova dodat i teplo do žaludku...Občas na nás zapíská myčka či pračka a večer posedíme u namodralé záře v kruhu přátel na sociálních sítí...

Takové chladné, co?

Jako pitevní stůl!

Že vám to přijde morbidní?

 Mě taky a co teprve potom, když se dotyčný potřebuje sexuálně rozptýlit ?

Dle dnešního titulku snadná pomoc - zajde si do nevěstince s umělými pannami.

Brrr.

Kam jsme to dospěli? Kam se to lidstvo mílovými kroky řítí?

V jeden den čtu o nevěstinci s umělými pannami v Praze a i o stopařce robotce Matyldě, co cestuje napříč republikou...a mě tak nějak naskakuje huse kůže v předtuše všech těch sci-fi filmů o robotech a v předtuše toho, že přemíra umělé inteligence, je začátek konce lidské civilizace.

Nebo si myslíte, že umělé panny v nevěstincích třeba omylem otěhotní a přivedou na svět lidské děti?

Někdy se mi chce zařvat a dost!

 Dost všem těm dotykům, které věnujeme mobilům!

Věnujme se raději jeden druhému: objímejme se, dotýkejme se, smějme se, plačme, milujme se - jsme lidi.

Slyšíte to?

Jsme lidi.

Zatím, zatím ještě jsme!