Tak asi takhle, když jsem byla malá, bála jsem se války. Mluvilo se o raketách na západě, o raketách na východě, z oken jsme dohlédli do kasáren a když se v noci přesouvaly tanky, měla jsem strach, že začala válka...
...ano je to tak. Vzpomínám ze školy na branná cvičení a měření na plynové masky. Když to dneska vezmu zpětně, žádná idylka. O prázdninách u babiček taky nebylo moc klidu. Jedna bydlela poblíž vojenského cvičiště a noční střelby bylo krásně slyšet a druhá nedaleko místa, kde byla celá posádka z východu. Denně přelétávaly nad hlavami stíhačky, až rušily chabý signál černobílé televize...
A já se jako malá holka často v noci bála. Probouzely mě válečné sny... Kdepak nebyly to Čtyři z tanku a pes: dobráckej Gustík ani hezounek Janek či pes Šaryk.
...pak najednou jsem si zvykla.
Nějak jsem se ujistila v tom, že je to vše kolem je jenom "jako" jen cvičení...noční můry odezněly a s přibývajícími starostmi jsem vklouzla do dospěláckého života a tyhle obavy mě už tak neděsily.
Když pak skončila povinná vojenská služba dalo by se říci, že nastal klid. Nic už nám nehrozí. O nějakém zbrojení a raketách se už taky tolik nemluvilo...
Konečně mír!
Hurá!
A ejhle?
Ono se stále něco děje.
Ona ta obava z raket na západě a na východě má najednou jinou podobu: třeba viry, přírodní katastrofy, změna klimatu a v neposlední řadě strava. Nemusí jít o žádné biologické zbraně, ono stačí prodávat za jídlo to, co jídlem není a jen tak to vypadá!
Bléééé...
Já stále nechápu, proč někdo falšuje potraviny - ano jíst se musí a to je záruka toho, že jídlo se kupovat bude, tak proč neprodávat náhražky a nevydělat balík, že? O lidi a jejich zdraví jde až na posledním místě.
To je ale fakt hnusný!
Někdy si dám tu práci, že studuji složení na etiketách. Naštěstí na blízko vidím dobře i ty malé blechy, takže chodím do obchodů jako do knihovny. Hodně éček není rovno hodně adidas, hodně éček je hodně jedů. Víc jak dvě éčka už vracím do regálů. Zrovna včera jsem takto držela vakuově zabalené hovězí plátky: vypadaly šťavnatě, krásně a já málem slintala jako pavlovovův pejsek. Člověk by řekl maso. Co víc může být asi na etiketě, že? Hmmmm... Éček tam bylo, že by se to vyzpívat. S odporem jsem to vrátila do regálu.
Jenže když čtu, co vše obsahují některé výrobky, byť mám na ně šílenou chuť, roluje se mi žaludek jak stará zelená roleta, co si pamatuji od babičky.
A pak bezradně přemýšlím koupit či nekoupit?
Lidstvo se stejně jednou samo vyhubí a je jedno jak k tomu dojde, protože, ač nám byl dán mozek a schopnost přemýšlet, ne každý využívá mozkovnu ku prospěchu a blaha všech.
Co naplat?
Člověk moudrý, jako živočišný druh pomalu, ale jistě vymírá...
P.S.: Docela by mě zajímalo, komu jednou bude patřit planeta? Taky jsem četla Vzpomínky na budoucnost a viděla Planetu opic....
