Když už musím pracovně za volant, brala bych přiměřené počasí. Ani ne moc velké vedro a slunečno, už vůbec né sníh, led, námrazu. Lijáky taky nesnáším a když je mlha, mám pocit, že mám vytahané oči. Že mi lezou až na sklo...
...a včera ráno, když jsem pohledem zkontrolovala počasí, jsem se oklepala zimou a doufala jsem, že se ta mlha, do doby než budu muset uchopit volant služebního vozu, rozplyne a bude krásně slunečno jako třeba v pondělí...
Tak takové byly mé představy.
Realita byla jiná.
Vycouvala jsem z garáže (jo, to taky není má oblíbená činnost) a vydala se směrem k okresnímu městu. Po pár metrech se auto zapotilo zevnitř, takže honem rychle najít ty správné čudlíky a odpotit tu mlhu vně. Protože to vypadalo jako kdyby mi někdo dejchnul na brejle. Obrýlení jistě znají, když ze zimy vlezou do tepla a ejhle - igelit na brejlích. To by mě vždy vzal čert, když na mě vybafne třeba v obchodě prodavačka, kterou jen tuším podle hlasu, co si jako budu přát a já lovím po kapsách kapesník, abych si otřela brýle...
...takže takto jsem ráno chvilku neviděla z auta. Naštěstí se brzy odpotilo, ale viditelnost se nezlepšila. Ba naopak. Tušila jsem, že tam někde v té mlze bude za chvíli zatáčka a pak nějaká obec, když jsem se řítila v některých úsecích mimo obec maximálně osmdesátkou vpřed... Ono to rychleji nešlo. Zařadila jsem se do kolony...
...chvílemi jsem zjistila, že nedohlédnu dál, jak na tři patníky a nebylo to tím, že by se mi tak razantně zhoršil zrak a já potřebovala silnější okuláre. Prostě bylo mlhovno!
Držela jsem se u pravé krajnice, neb i v této bílé tmě někteří borci předjížděli. Já s obezřetností sobě vlastní nemám ve zvyku lepit se někomu na kufr a fakt si udržuji hodně bezpečnou vzdálenost na dvě až tři auta. Spokojeně jsem se táhla v koloně s tím svým rozestupem a málem mě trefil šlak, když v obci se nějaký namachrovaný pán tvorstva rozhodl vyplnit mezeru přede mnou. To jsou okamžiky, kdy opravdu sprostě nadávám. Opravdu jsem měla oči na sťopkách. Uf!
Jezdím si svým stylem, snažím se dodržovat bezpečný odtup (a to bez ohledu na počasí), snažím se mít vždy dostatečnou časovou rezervu, abych nemusela jezdit, jako když jsem to auto zrovna ukradla, ale když někdy vidím ty hazardéry se životy, klepu se strachem a nedivím se, že někdo prostě zanevře na řízení auta.
Dneska jsem naštěstí potkávala hodně ukázněných řidičů. Ale našli se i ti, co si myslí, že mají armádu strážných andělů...
...Jela jsem si svým tempem, držela jsem se pěkně při kraji a ač cesta dnes trvala trochu déle, než za lepšího počasí, dojela jsem bezpečně kam jsem potřebovala.
Když jsem jela zpět, mlha se nezvedla, ale asi se domluvili zemědělci, že se budou přesouvat z místa na místo a řeknu vám, že po chvilce jízdy čtyřicítkou v mlze za traktorem, jsem se rozhodla, že mlha nemlha na rovném úseku musím traktor předjet. Já vím mami, že tohle bych říkat neměla, protože ty máš stále obavy, když usedám za volant. Stále mi říkáš: "Dávej na sebe pozor a hlavně nepředjížděj!" Ty dobře víš, že nehazarduji a předjíždím jen málokdy (většinou na dálnici), dobře víš, že nejsem žádnej zbrklej Janek, co se předvádí.A taky dobře víš, že já můžu řídit sebebezpečněji, ale nejsem na silnici sama. Tak dneska jsem předjížděla v mlze. V dálce jsem auto v protisměru viděla - tedy světla, a odhadla jsem, že mám dostatek času na to ten manévr zvládnout...Dodala jsem si odvahu, šlápla na plyn, vyhodila blinkr...
...a povedlo se!
Měla jsem z toho takovou radost!
Fakt!
A jestli vám někomu přijde divné, že popisuji takovou pitomost, tak na vysvětlenou: aktivně auto řídím čtvrtým rokem a přes rok i své. S ohledem na to, že jsem se aktivní řidičkou stala těsně před padesátkou se musím pochválit (on to nikdo jiný za mě neudělá!) a taky mým psaním trochu povzbudit bojácné odrostlé holky. Nikdy není pozdě naučit se řídit. Nedejte na to, co říkají chlapi a jak se do nás ženských navážejí. Možná máme jiný styl jízdy, možná máme pomalejší reakce, ale zase tolik neriskujeme. Já se ještě za profíka nepovažuj (a dlouho považovat nebudu), protože vím, kde mám své řidičské slabiny. Ale každou zkušenost vítám. Z každého malého dílčího úspěchu se raduji.
Napřed jsem se strašně bála couvat z garáže. Autem mi vyjížděla kolegyně. Musela jsem se to naučit, páč mi kolegyně jednou řekla: "Ne, nauč se to!". Pak jsem nechtěla jezdit v zimě na sněhu. Jenomže ono mrznout na autobusáku taky nebylo to pravé oříškové. Parkování, to je stále kapitola sama pro sebe. Abych nemusela podélně parkovat před budovou, kam jsem jezdila na jednání, parkovala jsem u jednoho marketu a lítala přes celé město pěšky. Pochopitelně jsem parkovala tak, abych mohla vyjet "po čumáku" - žádné couvání. A pak mi bylo docela líto, že jsem po jednání letěla přes celé město... Teď by mě ani nenapadlo letět přes celé město...
...takže krůček po krůčku získávám nějaké znalosti a až se nebudu bát zaparkovat v řadě, kde je místo pro jedno auto, prohlásím o sobě, že jsem už to umím. Že už jsem možná řidička se vším všudy. Zatím v řadě s přehledem zaparkuji popředu, když jsou tam volná tři místa. Dokonce i na dvě místa se už nebojím ( jo dva roky zpět by mě to nenapadlo ani omylem). Když je volno tak na jeden a půl auta, párkrát jsem zkusila i to nacouvání (moc mi to nejde, ale párkrát se mi zadařilo). Ale snažím se. Hlavně se nechci ztrapňovat někde, kde je velká koncentrace koukajících. Ačkoliv - každý se jednou učil.
Každopádně, ale nemám potřebu se předvádět, protože beru auto jen jako prostředek, který mě má dopravit z místa A do místa B, za dodržování všeobecně známých pravidel...
Přeji všem okolečkovaným bezpečný přesun za každého počasí. obzvláště ve dnech, kdy je mlhovno....
