Než jsem se rozhodla napsat dnešní mé povídání, přišla mi na mysl písnička se stejným názvem. Já tuhle písničku mám opravdu ráda, stejně jako lehce nakřápnutý a nepřeslechnutelný hlas zpěvačky Jany Kratochvílové.
Ale o písničce jsem psát nechtěla. Dnes to bude na téma kapradí.
Přesněji pokojové kapradí.
Kdo čte mé blogy už ví, že mám za sebou po několika letech návrat zpět z jihu na západ republiky. A spolu se mnou cestovaly i skoro všechny pokojovky. Jo, já jsem prostě ulítlá na kytkách. Na pokojovkách, ale i na těch zahradních (teď v potu tváře, krve a slz jsem si vymyslela rekonstrukci zahrady a tak jsem zápolila s pilou a nyní i s krumpáčem a realizuji si jeden sen. Vymyslela jsem si něco, co musím sama zrealizovat a každé máchnutí krumpáčem mi fakt dává do těla - kam se hrabe posilovna. Makám na zahradě většinou o víkendech a než přijde zima, budu mít svaly jako kulturista. Tedy upřímně - vůbec necítím ruce, ale dělání všechny smutky zahání!)
Každý, kdo mě zná, ví, že kde jsem já, je spousta kytek (jo, kolegyně by mohly vyprávět o mém zahradnictví, kam se člověk podíval. Svojí milovanou mučenku jsem předala do péče bývalé jihočeské kolegyně, protože měla nasazeno na květy a takový barbar zase nejsem. Květy mučenky považuji za nejkrásnější na světě a tak se budu shánět po novém exempláři - už jsem se pídila v květinářství.)
Ono koupit si květinu, byl občas taky lék na splín a rozhodně napáchal méně škody než čokoláda. Jo a botičky a kabelky bych taky asi neměla kam dávat a pak stonožka fakt nejsem. Takže jsem si na bolest duše pořizovala květiny: někdy podle květů, jindy podle listů a něco jsem si množila a rozpěstovávala sama.
A samozřejmě jsem s nimi rozmlouvala.
Rozhlížím se nyní po svém azylu - bývalém dětském pokojíku a květiny jsou všude, kam oko dohlédne. Ale doby, kdy jsem mívala až 40 květináčů v jedné místnosti jsou asi už nenávratně pryč. Nicméně roznosila jsem se mnou přestěhované květiny po celém bytě. No jistě, že zalévání zabere spoustu času, ale mít byt bez živých květin si neumím ani představit. V pokojíku mi prozatím zůstalo jen 28 pokojovek a z toho šest zrovna nakvétajících orchideí. Než jsem se naučila, aby znovu vykvetly, odnesla to jedna totální devastací. ale už to umím a holky mě dělají radost rok, co rok nádhernými květy.
Vzpomínám si dnes na první pokojovku.
Na kapradí.
Nastoupila jsem do prvního zaměstnání a uprostřed dílny na stolečku stálo ohromné majestátní kapradí. Na sazeničky byl pořadník. Když jsem si domů odnášela tu sazeničku, těšila jsem se, jak jednou taky budu mít obrovské majestátní kapradí. Zatím, ale několik let spíše kapradí přežívalo, vytvářelo si kořenový bal a nesměle vystrkovalo první nové lístečky a já ho opečovávala jako velmi vzácný poklad...
...uteklo mnoho let, já to kapradí rozpěstovala a podělila jim kdekoho z rodiny...sama jsem pak měla ve svém bytě tři obrovitánské exempláře a byla jsem na ně náležitě pyšná...
S mým přesunem na jih, šlo i několik květin. Byt jsem si dlouho držela, ale květiny v něm chřadly. Inu, věřím tomu, že musí mít i tu fyzickou přítomnost pěstitele, že nestačí jen je zalít, občas přesadit nebo pohnojit... Chyběla jsem jim tam a tak moje kapradinky, moje majestátní koše s kapradím prostě chřadly a chřadly... O to víc, jsem opečovávala jednu jedinou odnož na jihu Čech.
Po celou dobu mého pobytu v jižních Čechách kapradí taky jen živořilo.
Nechápala jsem to.
Věnovala jsem mu dostupnou péči, mluvila na něj a trpělivě jsem čekala, kdy se dočkám majestátního koše a nic. Kapradí mělo listy spíše šedavé, velmi úzké, osychalo a bylo stále jako ovadlé. Nepomohlo ani přesazení... Byla jsem z toho moc smutná. Myslela jsem si, že o poslední exemplář přijdu, neb to v mém bytě po jedné zimě odešlo jednou navždy...
Přivezla jsem si po návratu zpět do rodného hnízda i skomírající, zesláblé a vyžilé kapradí.
Vyčlenila jsem mu místo u dveří na balkón, kam jde slunce i čerstvý vzduch. Občas ho lehce zaliji. Denně chodím okolo něho a mluvím na něj. Ne, nejsem praštěná. Z každého rašícího lístku mám upřímnou radost a kapradinku pochválím, jak je šikovná ajak se jí hezky daří, že z toho mám radost. Možná se budete divit, ale za dva měsíce kapradí vyrašilo šest svěže zelených širokých a nádherných listů.
Asi i ta květina poznala, že doma je možná kdekoliv, ale domov je jen jeden.
Domov je místo, odkud tě zpravidla nevyhodí. Domov je místo, kam se člověk rád vrací a ví, že je přijat bez podmínek.
Vrátila se domů spolu se mnou i ta má kapradinka. Vrátila se do místa, kde vždy rostla a sílila a byla majestátní a krásná. Sama se divím, že ten pobyt, někde, kde se jí od samého začátku ale vůbec nedařilo přežila. Protože přijít o tuhle pokojovku - o tuhle kapradinu, by mi bylo opravdu moc líto.
Letos v létě, to bylo 35 let, co chodím do zaměstnání a já tipuji, že mé kapradince je tak o rok méně... Takže předpokládám, že za rok bude květináč plný nádherných sytě zelených listů a já dál budu rozpěstovávat a tímto pokladem obdarovávat ostatní členy rodiny...
