Když jsem se ve věku nějakých nácti let vrátila z lázní na Moravě, naši se při mém vyprávění na sebe vždy významně koukli, načež pak pobaveně poznamenali: “Na té Moravě se ti zkrátil jazyk..."
Nechápala jsem!
A to ani, když dodali:
„Mluvíš krátce!“
Taky to znáte, že? To rčení, že: Ostravaci mají kratke zobaky!
Mě to tehdy nepřišlo. Měla jsem za to, že mluvím stále stejně.
Když jsem pak studovala v Praze střední školu, dobírali si mě Pražáci, že je poznat, že jsem ze z Plzně, že „zpívám“ . Takový výraz (ze z Plzně) jsem ovšem prvně zaslechla, až v Praze – takže to považuji ryze za pražský výmysl . Ze z Plzně? Je to blbost, u nás nikdo neříká, že je ze z Plzně.
Jasně, že i já jsem dokázala odlišit dialekty: moravský nebo typický brněnský hantec, i to, že ti od Domažlic mluví tak trochu jinak, ale věděla jsem, že se domluvíme a všichni si rozumíme...
Když jsem se přestěhovala na jih Čech, ač taky Češka, občas jsme hledali společný výraz pro slovo, které já běžně používala a Jihočeši je neznali. A naopak!
Já nechápala, že mi tady nerozumí! A naopak jsem si rozšiřovala slovní zásobu o nové ryze jihočeské výrazy.
Dál jsem, ale mluvila plzenštinou, řízlou spoustou převzatých německých slov, která se v mém rodišti 60 kilásků od Plzně v mluvě běžně používala.
Jedním z prvních nedorozuměních bylo, když jsem sdělila, že se korálky vždycky navlékala na saturnu.
„Co to je?“
Vysvětlila jsem, co tím myslím – takové to silonové vlákno, které používají rybáři na chytání ryb.
"Proč neřekneš vlasec?"
"Protože u nás to všichni znají jako saturnu!"
Když jsem poznamenalo, že je něco hičmo – viděla jsem zdvižené obočí v údivu:
“Co to je zase tohle slovo?“
„No šikmo! Nebo taky naštorc, prostě příčně, no!“ Vztekala jsem se, proč musím vše překládat!
Když jsem sdělila, že jsem ty kytky zasadila do květníku a pak jsem je kropáčem zalila, všichni pochopili, co jsem dělala, ale chytali se za hlavu, jak to zase mluvím, proč neříkám květináč a prostě konev?
No, proč?
Proč?
Protože pro mě je to kropáč a květník! Je, byl a bude!
Přímo zděšení vyvolalo, když jsem řekla, že:
„Jdu povjášet prádlo!“.
„Jaké povjášení? Co to máš za slovník? Proč nemluvíš česky?“
Mluvila jsem česky, ale plzenštinou.
Dodnes vidím ten výraz mé polovičky, když moje ségra poznamenala:
"Hele, jak si malej vyhraje s kulíkama!"
Můj partner se zděsil:
„Kulíky, co to zase je?“
Kolíček na prádlo vážení.
Po našem - kolíček na prádlo!
Ani si nedovedu představit, co by mi na jihu Čech prodali, kdybych v papírnictví řekla, že chci pentilku a trhačku. Těžko by věděli, že chci mikrotužku a trhací blok.
Jo jo, bylo to těžké stále vysvětlovat, stále něco překládat, že třeba zíbst znamená to samé, co zebat. A že když je něco hnedle hotové, že to bude za chvilku. A když jsem prvně použila výraz „ Nechá se to jíst“, jako pochvalu – vyvolalo to velké zděšení. Stejně jako, když jsem řekla, že musím nakoupit něco do snídaně, byla jsem opravována:
„Snad k snídani, ne? Jakou řečí mluvíš?“
„Mluvím tak, jak mi zobák narost!…“ cítila jsem se dotčená, že jsem stále opravovaná! Mluvila jsem česky. Ale plzenštinou. A občas jsem musela i tlumočit!
Ach jo! A pak se řekne, že všichni mluvíme česky!
Uteklo více jak devět let…
… prý už tak netůtám!
Ale zpočátku se mí chlapi bavili tím, když jsem řekla, že se mi líbí „tuto“, nebo půjdeme „tutady“ nebo, že se to stalo „tudle“ nebo že chci „tydle“ věci.
Prostě každej ňák (nějak) mluví, čím dýl (déle) tak mluví, tím mu to přijde normální a diví se, že ostatní mluví jináč (jinak). Tepřive (teprve), když se dostane za hranice kraje diví se, že tuta (tahleta) řeč vyvolává údiv.
A protože je tuto můj první letošní příspěvek, přeji všem do tutoho roku hodně štěstí, lásky, zdraví a snad bude tuten rok byl lepšejší, než ten vloni.
