Nevím jak to máte vy ostatní, ale mě každý úspěch, byť mrňavý a titěrný a zcela bezvýznamný nakopne k lepšímu výkonu. Prostě je to tak. Když se mi něco zadaří, mám z toho radost a ráda bych, aby se se mnou radovali i ostatní...
No jo, ale to by jsme nesměli být v Čechách, kde se rozšířila závist, nepřejícnost a zloba.
Tak, třeba když bylo v minulém týdnu náledí a já se sice se zpožděním, ale přece jen doklouzala do práce, považovala jsem to za velký úspěch, protože mám v paměti to, jak jsem sebou jednou na náledí parádně řízla a způsobila jsem si otřes mozku, narazila jsem si kostrč a tím pádem jsem měla několikadenní pracovní neschopnost (no jistě, že jsem si jí nechala po třech dnech ukončit, protože jsem se považovala za nepostradatelnou v práci). Takže dvacet let náledí nesnáším. Jak je na silnicích a chodnících led mám přímo fóbii, nepředstavitelný strach z pádu a v tu ránu mi doslova zdřevění nohy, prostě křeč ve stehnech a nikdo si neumí představit ten strach s jakým cestu podstupuji. Srdce mi buší jako zběsilé, potím se, zamlžují se mi brýle a celé mé tělo svírá nepředstavitelná úzkost a ještě větší strach z bolestivého pádu. On totiž ten pád vypadal tak, jako když vás někdo podtrhne za špičky a vy se v celé své délce stosedmdesátipěticentimetrů a při vší své váze skácíte rovnou na zátylek, až máte pocit, že vám rupla lebka a máte hlavu vejpůl – taková to byla rána. Jauvajs! Ještě teď ta vzpomínka bolí. Tenkrát první co mě napadlo, bylo, že mi opravdu praskla lebka, protože ten zvuk nikdy nezapomenu. Ale potvrdilo se prý tak, že mám opravdu tvrdou palici!
Takže došoupat se při náledí do práce to byl v minulém týdnu pro mě obrovitánskej úspěch, z kterého jsem měla neméně obrovitánskou radost…
Nikdo mojí radost nechápal.
Patrně by bylo lepší, kdybych upadla, něco si zlomila a kdybych ještě byla potrestána za pozdní příchod...
Hmmm...
Následující den bylo náledí už jen místy a já musela za volant. Fóbie z chůze přerostla ve strach za volantem. Je pravda, že pohyb na čtyřech kolech mi připadal trochu bezpečnější než po dvou nohách, ale i tak jsem měla strach a se potila, až jsem si zamlžila okna zevnitř a srdce mi bušilo jak při běhu maratonu....Radovala jsem se pak z toho, že jsem docestovala tam i zpět bez nějakého karambolu. Považovala jsem to za další slušný úspěch.
Asi jsem divná!
Aby jste si nemysleli, že jsem juchala a skákala radostí, stačilo mi k radosti jen, že jsem pronesla, že z toho mám radost z toho, že se nic nestalo, že jsem to zvládla...
Ach jo!
Že jsem raději nedržela hubu!
Poučení pro příště: nikomu nesdělovat pocity!
Pro mě je úspěch i když dobře uvařím, chlapi si pochutnají a přidají si a chválí. Úspěch pro mě je, když splním vše, co jsem si ten den dala za úkol, když dobře odvedu svojí práci. Prostě malé drobné úspěchy, ze kterých se skládá běžný život, který je u každého z nás někdy plný bouřkových mraků a někdy zalit sluncem…
Mám radost, i z toho když mi někdo pochválí mojí "botanickou zahradu" v zaměstnání. Je to milé a mě to potěší, že není zeleň lhostejná! Když udělám někomu radost něčím, co vlastnoručně udělám - to považuji za hodně velký úspěch...Jsem prostě taková jiná: mám radost, když radost udělám!
Když jsem se rozhodla psát blogy, neměla jsem ani omylem ambice ze dne na den se stát uznávanou a vyhledávanou spisovatelkou. Kdeže! Já to uvítala jako možnost další relaxace.
A to, že to někdo čte, považuji to taky za úspěch. Velký úspěch! Říkám si, hele karma kolem deseti je už fakt dost slušná. A když mě přečte jen stovka cizích lidí - co víc si přát? Stovka je hodně! Pro mě něco jako stupeň vítězů…Něco jako stát na pomyslném prvním místě. No a co, že nejvyšší karma je padesát? Takové stejně nikdy nedosáhnu. A pak nepíšu pro karmu! Ale neklesnout pod deset to je hodně slušné! A tak jsem třeba neskrývala svou velkou radost z toho, že jsem se na přelomu ledna a února ocitla se třemi články v hodnocení 200 nejčtenějších blogů. No pro mě osobně to bylo, jako kdybych dostala Oskara a Nobelovu cenu naráz. Takové ocenění. Já byla blahem bez sebe...
...no, co budu popisovat, asi jsem blbá, že nahlas sděluji své pocity z toho, z čeho mám radost, že mě potěší maličkosti i takové bezvýznamné věci jako třeba moje čtené tři články v novinách!
Má prsa se na zlomek vteřiny dmula pýchou, oči mi zářily štěstím a v hlase byla patrná obrovitánská radost…Pro mě to byl kardinální, prostě nepředstavitelný úspěch! Něco jako výstup na nejvyšší horu světa nebo let do vesmíru...
...no jasně, že tohle se neodpouští!
Já blbka jsem si dovolila v té opojné euforii sdělit svůj pocit, že mám z toho velkou radost, nahlas. Nebylo to ani vytahování ani chlubení se. Jen jsem konstatovala, že mám z toho úspěchu radost!
Kdepak holka, úspěch se v českých zemích neodpouští. Drž jazyk za zuby a nedávej už niky najevo, že máš s něčeho radost.
Takže soráč - své pocity už si ponechám pro sebe.
Úspěch se neodpouští nikomu!
Bylo mi řečeno, že „ čtenost jako taková ještě neznamená, že tě někdo čte anebo dočte do konce. Třeba jen omylem kliknul na tvůj článek. Ukazatelem dobrého článku je diskuze. Čím je větší, a je jedno jestli kladná nebo záporná, tím je článek lepší, protože ten článek něco vyvolal, něco řekl, něco sdělil… Jinak je to blábláblá o ničem…. “
To byla sprcha!
Oklepala jsem se jako pes po dešti.
Já nepíši ani kvůli diskuzi, a už vůbec né kvůli karmě.
Kdo si mě chce přečíst, ať si mě přečte.
Kdo se chce vyjádřit, ať tak učiní.
Já píši, protože to tak chci já!
A teď přijde poděkování všem věrným čtenářkám a čtenářům, kteří dočtou mé články až do konce: děkuji vám za věrnost a děkuji vám za vaši přízeň. Fakt si toho vážím, protože nebýt vás čtenářů nemám pro koho psát!
P.S. Na vysvětlenou pro ty ostatní: tyhle články mě opravdu neživí a nedostávám za ně žádný honorář!
