Jak se blížil konec školního roku byla u našeho mladého cítit nevole dělat cokoliv, natož něco do školy. Počítal dny, kolikrát ještě musí vstávat a jít čerpat vědomosti a kdy UŽ KONEČNÉ začnou ty prázdniny.
"Jé jak já se už nemůžu dočkat prázdnin..."
„Copak ty, ale paní učitelka. Kdyby bylo na ní, tak máte prázdniny už od června.“ Pronesla jsem já neb jsem si představila plnou třídu dětí ve věku našeho dítěte, jak se otráveně a znuděně válí na lavici a vymýšlí, co podniknou o prázdninách.
"Jé to by bylo dobré, nechceš jí to navrhnout?"
"Navhnout jí to můžu, ale to jí nijak nepomůže. Stejně jí lituju."
"Jako naší úču, jo?"
„Jo a upřímně, já bych dneska učitelkou být nechtěla. Ono někdy na vytočení stačí jedno dítko a co potom pětadvacet…“
„Nás je jen 24.“ Ohradil se dotčeně.
„O jednoho více nebo o jednoho méně, to už je jedno. Já jen říkám, že i kdyby mě dávali sto tisíc měsíčně, tak bych učit nechtěla. Dneska už ne. Možná ještě tak prvňáčky. To jsou ještě takové dětičky, co se touží něco naučit.“
„Já si stejně myslím, že za sto tisíc měsíčně by jsi učila i deváťáky – to zase jo. No tak, přiznej, že jo?“ Naléhal.
"Dobrá, tak jo, ale jen rok a pak se pět let z toho vzpamatovávala."
Uvědomuji si, že tady nejde ani tak o peníze, které člověk za tuhle práci obdrží, jako o to mít respekt, udržet si kázeň a předat vědomosti. A pak bez poškození vlastního zdraví ustát vše, co dnešní doba a kult dítěte přináší.
Vzpomněla jsem si na to, jak za našeho dětství učitelé na základce nešli pro pohlavek daleko (a co pro pohlavek, my jsme dostávali smyčcem přes hlavu a ukazovátkem přes dlaň). A po pravdě - zaslouženě. Vzpomínám i na to jak si někteří učitelé a učitelky bez řvaní a bez rozdávání poznámek dokázali udržet respekt. Vzpomněla jsem si na spoustu kantorů a kantorek, kterým jsem doslova visela na rtech a dychtivě poslouchala, co říkali.
Jak čas běží, vzpomínám na učitele, kteří měli ten dar, že uměli naučit a měli přirozený respekt a na učitele nebo učitelky, co jen monotónně odříkali látku, ale neuměli nic vysvětlit, neuměli si najít způsob jak žáka zaujmout, jak ho pro předmět nadchnout. Byly předměty, které jsem hltala neb jsem měla potřebu dozvědět se něco nového a pak takové, co mě vůbec nezaujaly. Dnes už vím, že na vině nebyl předmět, ale vyučující!
Na prvním stupni základní školy jsem měla moc ráda češtinu. Měli jsme báječnou starou, rozumnou a hodnou "paní" učitelku. Často mě za slohové práce chválila a dokonce mi řekla, že se jednou dočká toho, že budu slavná jako Božena Němcová a že se těší, až si ode mě něco přečte. V deseti letech dostat takový impuls - a já se mohla v češtině přetrhnout. Kdyby se paní učitelka měla dožít dnešní doby, aby si přečetla blog, muselo by jít přes sto let. Na tuhle paní učitelku hodně často a ráda vzpomínám. Téměř pokaždé, když píši blog mi je líto, že se nemůže přesvědčit, že fakt píši, ač nejsem slavná jako Božena Němcová. Žel na druhém stupni jsem měla na češtinu soudružku učitelku, co mě „trestala“ za to, že nemám čitelný rukopis. Známkovala mě za to až o dva stupně hůře. Češtinu jsem začala nenávidět.
Vzpomněla jsem si na učitele a na učitelky co po vzoru škola hrou uměli zaujmout téměř celou třídu a to tak, že ani vyhlášení třídní prudiči neměli šanci výuku narušovat. Já se takto v osmičce zamilovala do předmětu chemie. Chemikářka byla rázná a svérázná paní učitelka, která nikdy nenudila a chemie byla můj nejzamilovanější předmět i mnohem později. A ona chemikářka byla pro mě vzorem, jak má učit učitel! Oproti tomu na druhém stupni jsem nesnášela matematiku – ne pro její obtížnost, ale pro vyučující, která mi několikrát přetrhla sešit, že jsem přetáhla okraje a já ho musela přepisovat. Matematiku jsem proto nesnášela (a učitelku s vizáží staré pany taky). Nezaujalo mě přepisování sešitů od okraje k okraji - to mi moc matematické nepřišlo. O to víc jsem se jí pak musela doučit sama mnohem později, když jsem dělala z matematiky přijímačky na vysokou školu strojní a textilní v Liberci (a udělala). I za cenu toho, že jsem si musela zopakovat základy ze základky a ze střední…
Utvrdila jsem se v tom, že nejsou horší nebo lepší předměty, ale jsou učitelé a učitelé. Jednou z dalších báječných učitelek byla učitelka ekonomie. Já si zpočátku její hodiny moc nemusela, přišla mi hodně rázná a tak jsem je jen odseděla a nevěnovala látce žádnou pozornost. Pozorná a zkušená vyučující, paní s letitou zkušeností, a taky bezva ženská mě nachytala na švestkách.
„Ty se doma neučíš, že ne?“ Zeptala se mně jednou, když kolem mě procházela na hodinu.
„Ne.“ Odpověděla jsem popravdě neb jsem se vždy učila jen v případě nejkrajnější nouze.
„To je vidět. A ekonomie tě nebaví, že?“
„Nebaví.“
„Já jsem si všimla, že vaříš z vody. Máš na víc. Tady ten článek si pozorně přečti teď při hodině a já se tě pak na něco koncem hodiny zeptám…“ a položila přede mně nějaký odborný časopis s nějakým článkem týkajícím se ekonomických záležitostí.
Ke konci hodiny mě vyvolala a pokládala mi otázky na základě toho článku.
"Škoda, že se neučíš, že se tomu nevěnuješ. Máš na to!"
Stála jsem před tabulí jako opařená.
A tahle paní (soudružka) učitelka, která byla zástupkyní ředitele mi pak po létech nabídla místo učitelky odborných předmětů. Shodou okolností zrovna v době, kdy se otvíral na učilišti učební obor, který jsem si doslova vymodlila. Odmítla jsem to a zůstala jsem na učilišti jako mistrová odborného výcviku.
Nevím jestli jsem tehdy udělala chybu. O místě jsem hned řekla spolužačce z průmyslovky a ta se stala paní učitelkou. A možná jí ještě stále je, alespoň donedávna ještě byla zástupkyní ředitele.
Takže vždy, když se blíží nebo jsou prázdniny, vzpomínám na to, jak jsem se málem stala učitelkou.
Když se blíží nebo jsou prázdniny přemýšlím jaké to je: mít téměř dva měsíce volna s porovnáním s deseti měsíci, kdy bych musela v duševní svěžesti ustát hodiny ve třídě. Ne je tam odstát a odříkat látku, ale hlavně zaujmout a nadchnout dnešní znuděné děti a mládež.
Přemýšlím a v jednom jsem si jistá:
Učit bych nechtěla ani za zlaté tele!
