Znáte pořekadlo, že z kachny je i prd dobrej? Tak u nás se ze zbytku kachního masa a výpeku připravuje krupeto (hrách a kroupy, to je možná hloupý, ale chutný...)
V neděli jsme měli dozlatova vypečenou kachničku s exkluzivně chuťově dobrým červeným zelím (pochvala od otce mě obzvlášť potěšila, protože červené zelí prostě musí být excelentní) a domácím bramborovým knedlíčkem (pěkně ve slupce uvařené brambory a pak nastrouhané a smíchané s polohrubou moukou, trochou solamylu, vajíčkem a osolené ani ne málo ani ne hodně)... A protože nejsme žádní velcí jedlíci, vždy zbyde pořádný kus masa. A to se pak namočí na noc zvlášť kroupy a zvlášť hrách a druhý den se vše uvaří, udělá se dozlatova křupavá cibulka a zbytek kachního masa se obere, nakrájí a rozehřeje ve výpeku, kam se pak přidají uvařené, scezené kroupy a uvařený scezený hrách, smíchá se to se s tou zlatavou cibulkou (tu bych nejraději snědla jen tak), osolí se to, opepří se to, přidá se majoránka a utřený česnek, vše se to promíchá a když to na chvilku strčíte zapéci do trouby...mňam...mňam...mňam... Tedy pro mě mňam, někdo nad hráchem a kroupama ohrnuje frňák a jídlo mu příjde nedůstojné!
Štymovala jsem si i já v úterý chuťové buňky na středeční jídlo a zrovna jsem si uvařila kávu, když se otec vypravil na balkón pro pekáče s masem, že tedy obere maso... a pak se přeberou ty kroupy a hrách...
a
...z balkónu ke mě dolehlo klení otce a tak jsem tam rychle běžela. Otec už nesl v ruce vrchní část pekáčku s tím, že spodní část pekáčku mu spadla z balkónu...
Napřed jsem myslela, že si dělá srandu, protože šel tím svým pomalým krokem a nesl jako svátost horní část pekáčku, kdy já viděla, že něco nese a brala jsem to jako srandu. Pak jsem pohledem zjistila, že nese jen ten vršek... Aha, ona mu asi ta spodní část spadla na zem na balkóně a to klení a tohle je signál pro mě, jdi to sebrat!
Tak jsem šla.
Ale na zemi na balkóně druhá, spodní část pekáčku nebyla.
???
Pohledem z balkónu, z výšky šestého patra, jsem zjistila, že na středeční oběd si můžu nechat zajít chuť. Neb spodní část pekáčku i se svým obsahem skončila na stříšce nad garážemi.
Vydala jsem ze sebe jediné: "Ty vole, ještě, že to nevzalo nikoho po hlavě..."
Otec hned, že jde dolů a že po žebříku vyleze na stříšku, což jsem v jeho věku (blížícím se osmdesátce, kdy s obtížemi sotva chodí) a při zledovatělém chodníku nemohla připustit. Nabídla jsem, že zajdu k sousedům v přízemí a poprosím je, zda by nějakým způsobem přes jejich balkón ten pekáč nesebrali...
Jasně, že jsem přemýšlela, co budu dělat, když mě sousedé pošlou do háje. Nesměle jsem zazvonila a vysvětlila jsem, proč je obtěžuji. Soused ihned vytušil, která bije a uculoval se s tím, že to byla šílená rána, které se lekli a pak, že uviděl ten náš pekáček. Omluvila jsem se za otce, když mi pak podával pekáček i s obsahem...
Inu stane se.
A stanou se i horší věci.
Nemusím doufám popisovat, že jsem pak propadla v šílený, neutuchající smích, který byl přímo k nezastavení. To prostě nešlo neřvat smíchy!. Rozchechtala jsem oba rodiče a spolu s mamkou jsme si pak otce dobíraly, že jsme ani netušily, že pečené kachny lítají po sídlišti i s pekáčkem. Stačilo jen říci "ka-chna" a vyprskly jsme opět smíchy...
Tak srdečně, a možná i škodolibě, jsem se už několik let nezasmála...
No co?
Svět je báječné místo k žití a já mám tu čest žít v místě, kde sice nelítají pečení holubi do huby, ale pozor - pečené kachny i s pekáčkem.
Akorát teď už vím, že není radno štymovat si chuťové buňky moc dopředu, ono se pak klidně může stát, že budete mít výraz jako když vám uletěly ne včely, ale pečená kachna i s pekáčkem...
